Na této stránce se budou postupně objevovat informace z akcí, kterých jsme se s Tatřičkou zúčastnili. Jak ale vše na sebe navazuje tak mi nezbývá než se na začátek vrátit kousek zpět a začít tam, kde skončila závodní historie naší šestsettrojky.

    Na stránce "T603-2 B5 nyní" jste se dozvěděli, jak se Tatra 603-2 B5 Marathon de la Route' 1966 proměnila na civilní T 2-603. Náš děda Alois Mark, ji potom používal k běžnému provozu a hned tak ji někomu nepůjčil. Každou jízdu vždy pečlivě rozvážil, jestli je opravdu nutné s Tatrou vyjíždět. Šestsettrojku parkoval v úzké dřevěné garáži u domu. Na zdech garáže bylo asi osm stříbrných věnců, jeden bronzový a startovní čísla z různých podniků, kterých se zúčastnil (ty naleznete ve fotogalerii).

    Jedna z prvních historek šestsettrojky, která se u nás traduje do dnes je první neoznámené vypůjčení auta dcerami. Někdy v roce 1969, když byl Alois s manželkou Zdenkou v kině, se jeho tři dcery Mirka, Jana a Zdenka rozhodly pro vyzvednutí rodičů před kinem, o kterém neměl jejich tatínek ani tušení. Za volant usedla Zdenka s ještě mokrým razítkem na řidičáku. Do úzké garáže byl kumšt vjet, natož vycouvat do levotočivého výjezdu, nelíznout vrata a minout třešeň. Zdenka to nakonec úspěšně zvládla a holky vyrazily ke kinu. Úžas v tatínkových očích byl značný, pochvaly a poděkování, se však od tatínka dcerky nedočkaly...

    Mé první seznámení s 8-mi válcem přišlo již v ranném dětství. Respektive to ještě nebylo ani dětství, neboť mou první cestu šestsettrojkou do porodnice ani z porodnice si jaksi nemohu vybavit. Až v okamžiku, kdy jsem začal jevit první známky komunikativních schopností, kam mi ale paměť stále nesahá, takže to znám jen z dědova vyprávění, jsem se zřejmě často "pohyboval" kolem zadní části šestsettrojky a studovat veškeré detaily. Neboť jak líčil děda, když jsme spolu šli jednou po ulici a procházeli jsme kolem zaparkované Škody 100 oznámil jsem mu: "Dědo, to auto má jen jednu tlubku." děda se zastavil a říká: "Jakou trubku?" já na to: "No ty máš dvě tlubky." děda stále nechápavě: "Ale jaké dvě trubky?" a já: "No pzece tam dole." děda se usmál a říká: "No jo máš pravdu šestsettrojka má dva výfuky a škodovka má jen jeden výfuk, všechny škodovky a většina ostatních aut má jen jeden výfuk..."

    Z dob, které si již pamatuji, mám několik vzpomínek na vyjížďky s dědou v šestsettrojce. To byla vždy událost, děda nás (z počátku čtyři vnuky, později přibyl ještě jeden a jedna vnučka) vpustil do garáže, kde to vonělo typickou vůní Tatry. Žádné auto tak krásně nevoní jako Tatra, dodnes nechápu čím to je. Dále nás upozornil, že na auto se mastnýma rukama nesahá, dveře se otevírají za kliku (míval je v garáži vždy pootevřené aby se nedržela vlhkost kolem dveří a nevymačkávalo se těsnění) a zavírají mírným tahem, žádné třískání jako u embéčka! Usadili jsme se vzadu na "vládní sedadlo" a ztraceni v obrovském prostoru nasáli druhou nezaměnitelnou vůni koženkového interiéru, která tam je dodnes. A když usedám nyní již za volant Tatry, stále mi připomíná ty dřívější časy. Pak jsme už jen čekali až děda otočí klíčkem, nejdříve se ozve slabé pískání elektronického zapalování, potom zabublání elektrického palivového čerpadla, zasvištění startéru a konečně se ozve zaburácení osmiválce. Cvakla zpátečka a už jsme couvali z garáže ven, babička zavřela vrata nastoupila na místo spolujezdce nahlásila: "Dědečku zprava dobré" a vyrazili jsme...

... v autě jsme museli sedět, neokopávat sedadla, nešlapat po sedadlech ani bosou nohou a nesmělo se tam jíst ani pít. I přes to jsme se na každou jízdu šestsettrojkou těšili. Děda to moc dobře věděl a občas nás škádlíval: "Kluci nevyměníme ji za Mercedes" a potutelně se usmíval, když viděl naše údivy v očích, kroucení hlavami a překotné: "No nééé, to teda nevyměníme".

    Tolik slov asi úvodem a nyní se již budu snažit o podrobnější popisy jednotlivých akcí.