Město Hlučín, Rotary Club Ostrava International a VŠB - Technická univerzita Ostrava, uspořádaly 13.-15.6.2008 ve sportovně rekreačním areálu Stíhací závod veteránů. Dalším doprovodným programem byla Soutěž elegance a Veterán burza.

    V pátek 13.6. byl na programu pouze příjezd účastníků, administrativní a technické přejímky a volná zábava. Hlavním dnem podniku byla sobota, kdy se uskutečnil stíhací závod motocyklových a automobilových veteránů na 1825m dlouhém a pouhých 3m širokém okruhu s asfaltovým povrchem.

    Pořadatelé vypsali 5 kategorií - Sajdkáry, motocykly, závodní motocykly, automobily a závodní automobily. Do kategorie závodních automobilů se přihlásil i náš Alois Mark Team s Tatrou T603-2 GT, která oproti Valašské Historic Rallye 2008 doznala další drobnou sportovní úpravu. K již vyzkoušeným laděným tlumičům výfuku, přibyly ještě i sportovní vzduchové filtry a také po téměř 10-ti létech se podařilo opravit a znovu zprovoznit původní maratónské klaksony Fanfar.



    Obsazení kategorie závodních automobilů pro nás bylo velkým překvapením, když jsme zjistili, že pojedeme nejen proti značně mladším, lehčím a papírově rychlejším soupeřům, ale také proti formulovým vozům F3.

    Po technické a administrativní přejímce proběhla jednokolová projížďka trasy za doprovodným vozidlem , aby se všichni účastníci seznámili s tratí a zejména nástrahami ve formě tří stacionárních radarů. Propozice závodů, byly stanoveny jako akcelerační zkouška a díky poměrně prudkým úzkým zatáčkám to byla vlastně i jízda zručnosti, takže další handicap pro naše velké, dlouhé a poměrně těžké GT oproti ostatním vozům. Před radarem bylo nutno brzdit na dvou místech pod 40 km/h a na jednom místě pod 30 km/h a poslední zobrazený údaj nesměl tyto stanovené hodnoty překročit, jinak následovala penalizace 1 trestné sekundy za každý km/h nad povolenou hodnotu. Pak bylo třeba znovu akcelerovat do plné rychlosti a pokračovat po okruhu. Každá jízda se jela na dvě kola a startovaly vždy dva vozy součastně na protilehlých stranách okruhu.

    Po prohlídce trati probíhala během celého dne i Soutěž elegance a Veterán burza. Ta byla však s velice slabou účastí jen asi tří nebo čtyř prodejců. Zato v soutěži elegance se bylo skutečně na co dívat. Motocykl Douglas Bristol z roku 1920 předvedl i na okruhu nejstarší, ale o to bojovnější jezdec devětasedmdesátiletý Miroslav Rybička. Z nejstarších automobilů, které mohli diváci v Hlučíně obdivovat, to byl nablýskaný Franklin Roadster Renabout z roku 1910, s celohliníkovou karoserií a vzduchem chlazeným motorem na dřevěném rámu. Nechyběly ani dvě Bugatti dovezené z Japonska, Fordy Mustang, nebo z našich značek kabriolet Škoda Felicia sport.



Tu přivezl na soutěž elegance, bratranec naší babičky Zdeňky Markové, Jan Winter z Kopřivnice (na snímku vlevo). Je to správný veselý chlapík s hubou jak mu narostla a tak se do nás taky hned pustil: „Nazdar ogaři. Vy jste se taky přihlásili do závodu? Ne, že tu Tatru Lojzkovi, k…a rozbijete!!! Ať je Lojzek mrtvý, nebo ne, ten by vyskočil a tak vám dal ogaři do držky, až by jste se z toho posrali.“ My jsme samozřejmě nevěděli, jestli se smát nebo tvářit vážně a jen s rozpačitým úsměvem pokyvovali hlavami, že s ním naprosto souhlasíme. Pak se k nám do rozhovoru přidal ještě Karel Rosenkranz se svou paní, který byl jedním z hodnotících komisařů Soutěže elegance a oznámil nám, že dědu navrhl na zápis do seznamu významných osobností města Kopřivnice, který proběhne slavnostně koncem srpna a požádal nás abychom tam titul přebrali.



    Před samotným zahájením závodů proběhlo slavnostní vystoupení mažoretek dvou věkových kategorií a po té byly odstartovány stíhací jízdy o Velkou cenu hlučína. Jako první na trať vyrazily Sajdkáry.. Starty probíhaly typem le Mans, kdy závodníci postavili své stroje na start a šli ke startérovi, odkud se na mávnutí šachovnicového praporku vydali úprkem ke svému stroji, ten nakopnutím či roztlačením nastartovali a vyrazili na trať. Odkroužili si svá dvě kola a na řadu přišli další závodníci. Zpočátku kategorie motocyklů se nám zdálo, že závod nemá pořádný šmrnc a je to jen takové kroužení dokola, zejména u motocyklů a mopedů do obsahu 50ccm, kdy jedno kolo jeli snad pět minut.



    Výjimku tvořila jen asi 14-ti letá slečna na žluté Jawě 550 „Pařez“, jejíž počínání na trati diváci se zájmem sledovali. Jakmile však postupně přicházely na řadu silnější a rychlejší stroje, začínal mít závod konečně tu správnou soutěžní atmosféru. Poslední závodní motocykly už předváděly na úzké trati velice ostrou jízdu a při průjezdech zatáček na hranici asfaltu a trávy se mnohdy divákům tajil dech.

    Napětí na trati ještě stouplo, když na řadu přišly historické automobily. Zejména burácení pětilitrových Fordů Mustang působilo na diváky značně impozantně. Ačkoli se jednalo teprve o sériové automobily, někteří na to pěkně šlapali.



    Zejména řidič černé T603 předváděl doslova ďábelskou jízdu a na ještě dobových pneumatikách si dovoloval, až jsme s bráchou nechtěli pomyslet co by se mohlo stát, zejména v jednom okamžiku, kdy se už dostal zadním kolem na trávu a Tatra šla do smyku. Diváci v tom místě totiž nebyli od trati nějak daleko. Černá Tatra si však vedla skvěle a vypadala na vítěze těchto semifinálových jízd. Jenže řidič si nějak špatně počítal kola a po průjezdu kola a půl zastavil v soupeřově cíli a začal se vracet v protisměru do depa. Teprve na mávání pořadatelů se obrátil a jízdu dokončil do svého cíle, ovšem se značnou časovou ztrátou a tak přišel o postup do finále. Nicméně s bráchou jsme si říkali, že je dobře že tam zastavil, protože s jeho stupňující jízdou mu hrozilo „Vylovení, odvodnění, odbahnění“ jelikož poslední jeho rychlý úsek vedl pravou zatáčkou kolem vody. Naštěstí pořadatelé mysleli na všechno a tak v těch místech, kdyby něco takového nastalo, stáli hasiči s potápěči a motorovým člunem.



    V poslední kategorii se na Hlučíně představily závodní automobily a jako první na startovní čáře stanula naše bílá T603-2 GT pilotovaná Jiřím Procházkou proti Renaultu R8 Gordini pilotovaném Ivo Rotkem. Start závodních vozů nebyl dle vzoru le Mans, ale na pokyn dvou startérů přímo ze startovní čáry s nastartovaným motorem a zařazeným prvním rychlostním stupněm. To byla další nevýhoda, neboť startem le Mans mělo GT šanci získat cenné sekundy k dobru rychlýma nohama, snadným nasedáním a absencí bezpečnostních pásů, které tak nebylo třeba zapínat. Zejména nasedání a absence bezpečnostních pásů, by byla velkou výhodou proti formulovým vozům F3 a závod tak mohl být mnohem vyrovnanější. A aby toho nebylo málo měla T603-2 GT na startu nevýhodnější pozici než Gordini, neboť 50m po startu musela hned brzdit do prudké pravé, kdežto Gordini mohlo po startu okamžitě zrychlovat podstatně mírnější pravou zatáčkou do druhé nejdelší rovinky okruhu.

    Opět se jelo na dvě kola, jako v ostatních kategoriích a první čtyři jezdci s nejrychlejším časem postoupili do finále. Naše T603-2 GT předvedla pěknou jízdu bez jediného trestného bodu, nicméně lehčí Gordini bylo v cíli o 2 vteřiny rychlejší i přes veškerou snahu Jiřího Procházky který, když už viděl Gordini na protější straně okruhu blížit se do cíle, řízl poslední prudkou zatáčku před cílem polovinou auta po trávě a předvedl divákům ukázkový průjezd plynulým powerslidem do cíle.



    Dosažený čas tak stačil až na deváté místo, ale i tak byl krásný a jen pouhou vteřinku za nejpomalejším formulovým vozem F3.

    Ve finálových jízdách závodních automobilů se pak strhla opravdová bitva, kde adrenalin jezdců, diváků a především pořadatelů dostoupal vrcholu, neboť jízda jakou předvedl Petr Lamich s vozem VAZ 2103 MTX Rallye proti Janu Osladilovi s formulí MTX 1-01 se hned tak nevidí. Oba jezdci jeli na hraně svých schopností a schopností jejich vozů, napomohl tomu zřejmě i jejich zveřejněný čas ze semifinále, kdy byl Petr Lamich jen o 5 desetin sekundy pomalejší než Jan Osladil.



    Ve finále tak Petr Lamich, i přes drobnou kolizi s pneumatikami u trati a za nimi stojícím sloupkem brány, kterou odnesl levý zadní blatník, zvítězil nad Formulí Jana Osladila. Pořadatelé si jistě po skončení poslední rozjížďky řádně oddychli, že to odnesl pouze sloupek brány a kousek blatníku a na příští ročník jistě posunou divácká místa mnohem dál od trati.



    Jinak nutno říci, že pořadatelé připravili atraktivní podívanou pro diváky, snad jen pro jezdce to bylo trošku zklamáním, že se za celý den svezli jen jednou dvě minuty a čtyři šťastnější co postoupili do finále se svezli dvakrát dvě minuty. Možná by stálo za zvážení zkrátit trať pomalým motocyklům na jedno kolo a všem kategoriím udělat dvě semifinálové rozjížďky a z nich vzít lepší čas pro postup do finále, které by už stačilo jet jen na jednu rozjížďku. Snad to pořadatelé na příští ročník došperkují a opět se za rok setkáme na 2. ročníku Velké ceny Hlučína 2009.