První myšlenka projet naši "maratonku" po legendárním Nürburgringu, napadla bráchu už vloni při odjezdu z Monte Carla. To jsem mu však rozmluvil, protože z Monte Carla je to více jak 1000 km a potom ještě dalších víc jak 1000 km domů a že bude lepší nechat to na příští rok. Navíc to bude v srpnu 2007 další 40. výročí, kdy tam děda a šestsettrojky závodily naposledy. Tak se taky stalo a návštěvu Nürburgringu jsme ponechali osudu.

S prvními paprsky letošního jarního sluníčka, jsme myšlenku oprášili a pomalu začali plánovat cestu "Po stopách Marathonů de la Route 2007". Říkáme si, že nejlepší by to bylo v srpnu, protože v srpnu se jely všechny ročníky, kterých se T603 zúčastnily. Datum máme tedy zhruba vybrán a teď by to ještě chtělo ať na Nürburgringu taky něco vidíme. Nějaké závody automobilů, nejlépe na Nordschleife a nejedeme se jen projet po okruhu společně s turisty v osobních automobilech. Máme přeci jezdící "maratonku" a ta, ač nyní částečně "seriovka" má v sobě stále závodní "krev" a proto by měla alespoň z "po za plotu", nějaký závod na Nürburgringu shlédnout, když už tam bude.

Na internetu proto otevírám stránky http://www.nuerburgring.de/ a tam k mé radosti nalézám program jako pro nás stvořený. Ve dnech 10.-12.8.2007 se tam jede 35. ročník AvD-Oldtimer-Grand-Prix. Na stránkách AvD http://www.avd.de/ogpracing/index.shtml pak nalézám celý program. Na Nürburgringu pojedou všechny možné kategorie od předválečných monopostů až po formule do roku 1978, prototypy cestovních vozů (placky) z let 70-tých a hlavně "naše" kategorie cestovní vozy GT do roku 1965 což jsou všechno soupeři šestsettrojek. A nejlepší na tom je, že právě tyto vozy mají jet v pátek 10.8.2007 na "starém" Nürburgringu-Nordschleife dva maratóny. První je 2. Nürburgring-Challenge 100 je to závod na 100km a druhý je 17. AvD-Historic-Marathon 400 a to je závod na 400km.

Závody, kde bude na co koukat bychom měli a teď jen přizpůsobit plán naší cesty tomuto podniku. Když už totiž budeme na Nürburgringu, tak do belgického Liege odkud se do Marathonů de la Route startovalo, to je jen 150km a byl by hřích tam Tatru nedopravit. Proto jsme nakonec naplánovali trasu Kopřivnice - Nürburgring - Spa - Liege - Nürburgring - Kopřivnice.

Je úterý 7.8.2007 odpoledne a naše T603 je po drobném dolaďování téměř připravena k odjezdu. Zbývá jen natankovat a jako před každým správným odjezdem T603 na Nürburgring, nafotit fotografie v kopřivnickém parku u klubu, před již neexistujícím starým technickým muzeem.




Rychle děláme několik fotografií a spěcháme do "jednoty" dnes nazývané Kaufland doplnit poslední drobnosti do proviantu. Při odjezdu z parkoviště u Kauflandu na nás mohutně mává z chodníku chlápek a div, že se nám nevrhá pod kola. Brácha zastavuje a já stahuji okýnko. Chlápek na mne, jestli může mluvit anglicky a jestli máme pět minut. Říkám, že to může zkusit, ale že docela spěcháme. Okamžitě vytahuje z pod paže album a ukazuje nám fotografie černé T603 poslední model. Ptá se nás, jestli mu nemůžeme nějak pomoci s její renovací, aby vypadala tak hezky jako ta naše. Tak mu říkám, že u nás si taková auta opravuje většinou každý sám. Chlápek se ptá jestli známe firmu Ecorru, říkáme, že jo, ale také známe jejich ceny a že už musíme jet. Chce po nás adresu, že tu bude ještě dva dny. Dávám mu tedy vizitku a říkám, že my tu nebudeme, zítra ráno odjíždíme na Nürburgring. Loučíme se tedy a pokračujeme domů dokončit nabalení auta, abychom mohli zítra ráno kolem šesté vyrazit směr Německo. Ještě se s bráchou bavíme, že chudák chlápek asi vyrazil do Kopřivnice v naději, že zde sežene díly na auto, když se tu vyrábělo a jaké měl vlastně štěstí, že potkal alespoň nás, protože v Kopřivnici se dnes už osobní Tatra pomalu nevidí, jak je rok dlouhý.

Ráno 8.8.2007 před půl šestou se loučím s rodinkou a naše "maratonka" opouští garáž vstříc novým zážitkům. Jedu do Jablůnky pro bráchu, abychom kolem šesté vyrazili přes Hranice na Moravě na dálnici směr západ. Oba jsme zvědaví na naši D1 kolik nás bude čekat uzavírek a kolon. Počasí je naštěstí dobré, svítí sluníčko, ale není moc horko. U Olomouce to začíná vypadat na meteorology slibovaný déšť, ale ten se nakonec nekonal, spadlo jen pár kapek a nebe se opět vyčistilo.

Před jedenáctou zastavujeme na benzínce těsně před Prahou a dáváme si malou svačinku. Konstatujeme, že D1 dnes mile překvapila a kromě snad jen jedné uzavírky, kterou jsme hladce projeli se žádná zácpa nekonala. Volám Filipovi Landovi do Kladna, že jsme vyrazili na naši cestu "Po stopách marathonů de la Route" a máme pro něj CD s fotkami, co po nás chtěl. Říká, že si dáme sraz za Prahou u sjezdu na obec Rudná, tipuje nám to, že tam budeme kolem jedné, než se vymotáme z Prahy.




Nasedáme a pokračujeme na slavnou jižní spojku. Před barrandovskými mosty se dostáváme do zácpy a popojíždíme v koloně. Brácha se rozčiluje, že to je hrůza a měli jsme tu Prahu raději podjet nějakýma "kotěhůlkama" po okreskách. Říkám mu: "Klid, vždyť pořád ještě jedeme, už jsem tu zažil horší zácpu, to se ani nejelo jen stálo a občas popojelo." Máme štěstí, že zácpa byla jen po barrandovské mosty, za nimi se to už pěkně rozjelo a zbytek jižní spojky projíždíme bez problémů. Najednou je tu konec Prahy a cedule Rudná 4km, voláme Filipovi jak je na tom. Ten se strašně diví, jak jsme to přes Prahu rychle zvládli a že to nestihne, ať jedeme dále. Pokračujeme tedy dál přes Plzeň směr Rozvadov. Za Plzní provoz podstatně slábne a jen občas předjíždíme, nějaký kamion mířící do Německa.

Jak nás, tak i Tatru začíná přepadávat hlad a žízeň. Což signalizují nejen naše žaludky, ale i červená kontrolka na přístrojové desce a proto u Svaté Kateřiny sjíždíme z dálnice a jdeme na oběd. Dáváme si česnekačku a klasický český smažák s hranolkama a pivem, brácha Birelem, za německé ceny. Po naplnění našich žaludků se chystáme zahnat i žízeň naší Tatry a tak nasedáme a míříme k benzínce, která je 200m od nás. Jenže po 30m, uprostřed křižovatky Tatra třikrát škytne a je ticho. Odtlačujeme ji tedy vedle na parkoviště pro kamiony a říkám bráchovi ať zapne elektrické palivové čerpadlo a nesedne, že je to z kopce tak ho roztlačím. Chvilku čekám než čerpadlo vytlačí vzduch a roztláčím Tatru po parkovišti, dvakrát sebou škubne a už zase hezky vrčí. Brácha dává cvičně kolo po parkovišti a vrací se ke mně. Zřejmě klasické odpaření benzínu z karburátorů při delším odstavení, málo benzínu v nádrži a stání Tatry nahnuté na levou stranu, zapříčinilo nasátí vzduchových bublin do palivového potrubí a tak malé množství benzínu nestačilo zahnat žízeň osmi válců. Míříme tedy natankovat plnou.

Na čerpací stanici budíme s Tatrou rozruch u čerpadlářů a mladých umývačů skel, kteří kupodivu Tatru poznávají. Sice si myslí, že objem motoru je 5 litrů, ale i to je úspěch. Někteří náctiletí totiž už dnes vůbec neví, že Tatra vyráběla i osobní automobily. Natankovat se nám daří až u druhého stojanu. Z prvního stojanu totiž speciál jen kapal a netekl. Čerpadlář nám říkal, že speciál tu nikdo téměř vůbec nebere a v takovém množství (48 litrů) to je snad vůbec poprvé. Zkoušíme tedy na něj množstevní slevu, ale čerpadlář s tím nesouhlasí. Děkujeme slečně za umytí čelního skla a vyrážíme na hranice.

Celníci na nás jen mávli, ať jedeme dál a my se připravujeme na nudu německých dálnic. Kousek za hranicemi se spouští déšť, který nás provázel s občasnými přestávkami ve větším či menším množství ještě další tři dny. Na dálnicích se celkem nic zvláštního nedělo až na zácpu před Frankfurtem, kde jsme se asi 30km posouvali víc jak dvě hodiny. Brácha za volantem občas pronášel návrhy na sjetí z dálnice a nějakou erzetku po bočních silnicích, ale s tím jsem nesouhlasil, protože bychom si nic nepomohli a před Frankfurtem se stejně museli na dálnici vrátit. A tak si alespoň čekání zpříjemňujeme pokecem s řidiči českých a slovenských kamionů, ptáme se jich, jestli to je v Německu normální takové zácpy. Říkají, že jo, ale že už to je jen 15km.

Konečně jsme ve Frankfurtu, uzavírka je u konce a kolona se opět pěkně rozjíždí. Navíc dálnice vede kolem letiště a tak se bavím pozorováním, jak co minutu a půl vypadne z mraků, vždy v přibližně stejném místě letadlo a přes dálnici míří na přistání. Některé kolosy ve vzduchu nad námi jsou skutečně impozantní.

Tak už nás čeká jen asi 80km dálnice a potom posledních 20km mimo dálnice do Nürburgu. Po sjezdu z dálnice, chceme natankovat v Kempenichu, ale už mají zavřeno a tak pokračujeme do Nürburgu, že se nám snad podaří natankovat tam. V tom mi přichází SMS od našich: "JE U NAS BELGICAN, VCERA VAS POTKAL V T603 U KAUFLANDU, JE Z LIEGE MA DOMA TATRU A RAPIDA, VUBEC MU NEROZUMIME." volám tedy domů a zjišťuji podrobnosti. Dozvídám se, že šel náhodou kolem a uviděl pod plachtou kousek naší druhé T603, která čeká na renovaci. Poznal Tatru a začal jako malý kluk poskakovat u plotu a skandovat Tatra, Tatra, Tatra až ho uslyšel taťka a dal se s ním do "řeči" rukama, nohama, česky, francouzsky, německy, anglicky, prostě jak se dalo. Tak se dozvěděli, že je z Liege a mají, nebo spíš měli servis Tatra a Škoda, jak jsem se dozvěděl od taťky. Dále prý shání nějaké díly na opravu své T603, něco už si koupil ve firmě Ecorra a ještě by něco potřeboval. A taky se s někým poradit, kdo renovuje veterány. Bráchu napadl jeho kamarád, který má v Kopřivnici kousek od nás, u krytého bazénu svou novou vlastní dílnu, kde renovuje veterány. Posíláme jej tedy tam, ať se poptá co potřebuje. S bráchou si říkáme, jaká je to náhoda, že míříme Tatrou do Liege a chlápek z Liege, co má taky T603 je u nás. A co když je to nějaký příbuzný pana Mombarsta dealera značky Tatra z Liege, u kterého Tatrováci upravovali vozy T603 B5 před Marathonem dela Route 1967. To by byla teprve síla, snad si naši vzali kontakt a něco zjistíme až se vrátíme domů.

Mezitím co jsem volal domů, jsme dojeli k Nürburgringu a já jsem zahlédl mezi stromy červenobílé obrubníky Nordschleife. A zároveň se na silnici za námi ozvalo burácení závodního motoru. Ohlédl jsem se a uviděl prvního soutěžního historika. Bylo to šedé BMW 1800 stejné jako to, které v roce 1966 řízené Koobem a Pizzinatem skončilo v Marathonu de la Route celkově na druhém místě. Právě před naší T603 B5. No není to paráda, Nürburgring, mlha, déšť, za námi BMW 1800, úplně jsme si připadali, jako kdyby se tu zastavil čas a my se vrátili o čtyřicet let zpět. Později jsme BMW 1800 ještě několikrát potkali.




Brácha mu udělal místo na předjetí, abychom si ho mohli prohlédnout a tak za ním jedeme až do Nürburgu. Naše první zastávka je na čerpací stanici. Blíží se totiž 22h a pokud chceme pokračovat dál do Belgie, dostat se co nejblíže Liege, musíme natankovat. Máme štěstí, ještě mají otevřeno. Bereme opět plnou a jedeme ke vjezdu na Nordschleife, prvnímu cíli našeho putování "Po stopách Marathonů de la Route".




U vjezdu na Nordschleife se příliš nezdržujeme. Je tady velice nevlídné počasí, mlha, drobný déšť a strašná zima. Navíc jsou všechny brány zavřeny, takže se nedostaneme ani mrknout na trať. Rychle si čteme info na světelné tabuli, že jízdy pro veřejnost jsou zítra od 17:15h, tak jako to psali na netu. Do té doby máme za úkol navštívit belgické Spa, najít nádvoří v Liege a vrátit se zpět na Nürburgring, abychom naši Tatru po Nordschleife provezli.

Po dvaadvacáté hodině opouštíme Nürburg a míříme klikatými silnicemi do Belgie na dálnici, která nás dovede co nejblíže Spa, abychom si ráno městečko prohlédli a udělali několik fotografií. Po nájezdu na belgickou dálnici, máme pocit, že jsme se ocitli v jiném časoprostoru. Je kolem půl dvanácté v noci a my jsme na pouličními lampami osvětlené dálnici úplně sami. Nikdo nás nepředjíždí, nikoho nedojíždíme a ani v protisměru nic nejede. Až asi po osmi kilometrech potkáváme první auto, za chvíli ještě jedno a potom zase pusto a prázdno. Blíží se půlnoc a s ní i cíl našeho dnešního putování městečko Spa. Když vidím ten čas na hodinkách říkám bráchovi: "Šlápni na to, jednu minutu po půlnoci v šedesátém čtvrtém startovali ve Spa do Marathonu Spa-Sofia-Liege, tak ať to stihneme :-)" Nakonec nám asi tři minutky chyběly, ale když byl na hodinkách čas 0:01h tak jsme minuli alespoň ceduli s nápisem Spa-Francorchamps označující parkoviště u dálnice. Na dalším sjezdu opouštíme dálnici a jedeme do Francorchamps. Rozhodli jsme se dojet k belgickému okruhu stejného názvu a tam přenocovat. Za pořádné tmy a deště nelézáme nájezd do padocku, před kterým je obrovské prázdné parkoviště. Tady zastavujeme a chystáme se přenocovat. Ještě na chvíli zapínáme bufík, abychom se před zalezením do spacáků zahřáli. Obavy z toho, že bychom neusnuli kvůli vedru jako vloni v Monte Carlu, letos vůbec nemáme.