Na startovním roštu 36. ročníku Marathonu de la Route v Luttichu stály opět tři Tatry v úpravě B 5 ve žluté barvě s černými kapotami.
Z přihlášených 49 vozů bylo v Luttichu převzato 37. Přejímka, prováděná s mimořádnou pečlivosti a kontrolou vozů podle homologačnich listů, které měl pořadatel k dispozici, ukázala přehled zúčastněných značek:4 Alfa Romeo GTA 1570 cm3, 3 BMW T, 4 DAF, 1 Ferrari GTB 275, 1 Fiat, 4 Ford Lotus Cortina, 2 Glas, 1 Mazda, 3 M. G., 1 NSU, 2 Opel, 1 Panhard, 1 Peugeot 204, 2 Porsche 911, 2 Renault R8 Gordini, 1 Sunbeam Tiger, 1 Volvo Amazon 122 S, 3 Tatra 603-2, Mezi jezdci na továrních i soukromých vozech nechyběla známá jména v automobilovém sportu: Böhringer, Kaiser, Bianchi, Elford. Ickx a další.
Slavnostní start byl 16.srpna 1966 v 18.00 hodin v Luttichu, odkud jely osádky přes Chandfontaine nejkratší cestou na známý okruh Nürburgring v NSR, který je 28,3 km dlouhý a má 174 zatáček. Vlastní Marathon de la Route 1966 byl odstartován 17. srpna 1966 v 0,01 hodin na startovní čáře u časoměřičské věze na Nürburgringu.
Propozice Marathonu stanoví charakter podniku jako rychlostní závod v trvání 84 hodin, přičemž je limitována minimální průměrná rychlost (průměr 106 km/h pro Tatru ve dne a 90 km/h v noci), jejíž nedodržení je trestáno sedminásobným odpisem zpoždění v kilometrech (za každou sekundu zpoždění se z ujeté dráhy odpočítá 200 m), zvýšení průměrné rychlosti naopak umožňuje ujetí většího počtu kol v daném čase. Řidiči se během závodu střídali v tříhodinových intervalech. Pro tankováni a případné opravy (výměny pneu a obložení) byl určen limitní čas, a to u každého desátého kola pět minut a u každého padesátého kola dvacet minut.
Start tří Tater, které po loňském úspěchu typoval hlasatel závodu za možné favority, byl sledován se značným zájmem. Stejně tak každé
střídání jezdců provázel mimořádný zájem pozorovatelů a reportérů, kteří oceňovali práci mechaniků (za 5 minut a 20 sekund vyměnili 2 mechanici na voze
všechna 4 kola a brzdové obložení) a organizaci servisu, která byla prohlášena za příkladnou. Posádka Veřmiřovský—Hajdušek. která v prvých čtyřiadvaceti
hodinách byla zatížena trestnými body pro srážku se srnou a poruchu světel, ucpaný palivový přívod a rozlepený spoj nové duše, byla odsunuta až na 22. místo.
Beztrestnou jízdou v celém dalším průběhu se z této zdánlivě beznadějné pozice vypracovala až na páté místo v celkovém pořadí. Posádky Mark—Stiborek a
Čechmánek—Chovanec absolvovaly 84 hodin jízdy bez nejmenších poruch na vozidle a pravidelnou jízdou si zabezpečily 3. a 4. pozici v celkové klasifikaci.
Ke konci závodu měl drobné psychické potíže Bohuslav Stiborek , které neunesl a tak Alois Mark jezdil posledních 7 hod. bez střídání: „Dojel jsem do depa na střídání najedl se a šel si lehnout sotva jsem usnul budil mne Luba Rek, že Stiborek po dvou kolech nemůže pokračovat. Padla na něj únava, musel zastavit a vzpamatovat se v trávě u trati, ztratil šest minut, musíš jet! Jeli jsme třetí v celkovém pořadí. To byl poplach! Skočil jsem do Tatry a vyjel dohánět těch drahocenných 360 sekund. To dalo starost, pomalu tam nejezdil nikdo a trať to byla opravdu těžká. Oči mne pálily, víčka se zavírala, ale byl jsem rád, že Bohuš zastavil a nechal se střídat. Nezlobil jsem se na něj, on tenkrát začínal, měl ještě málo ujeto a byl v hrozném tlaku, zvlášť když jsme měli tak výborné umístění. Nakonec to udělal dobře, než aby auto někde rozbil, osvěžil se a přivezl zdravé auto. Horší by bylo, kdyby se nutil jet dál a někde s tím praštil... Bylo to těžkých sedm hodin, ale vyšlo to seděl jsem za volantem a jel jako dráha. V závěru už bylo jisté, že třetí místo udržíme. Z depa mi signalizovali, abych zpomalil. Mně se nechtělo, mašina šla jako pila a mi se jelo výborně, já bych jel snad i čtvrtou noc.“
Toto skvělé umístění československých posádek znamenalo pro Tatry 603-2 B5 Marathon de la Route první místo v národních týmech a pozoruhodný
úspěch vozů Tatra 603-2 v západním automobilovém sportu. Úspěch o to větší, že byl dosazen v podmínkách, kde faktor náhody a štěstí domácího prostředí na
trati je potlačen na minimum a kde pro všechny účastníky jsou vytvořeny maximálně možné srovnatelné podmínky. Tatrovácké posádky Mark—Stiborek,
Veřmiřovský—Hajdušek a Čechmánek—Chovanec se ukázaly naprosto rovnocenné zahraničním partnerům a jejich sportovní úroveň byla vysoko hodnocena, stejně
jako zručnost továrnich mechaniků.
V posledním dnu závodu na okruhu zdravili přítomní diváci naše vozy nápisy ,,Bravo Tatra" a rozhlasový reportér se ve svých relacích o
průběhu závodu mimo jiné zmínil o tom. že pravidelný zvuk tří Tater na trati Nürburgringu udává tón celému závodu. Ocenění sportovního chováni se doslalo i
Bohuslavu Stiborkovi, který v průběhu závodu v husté mlze „dovedl" z trati až do depa vůz DAF, který měl poruchu na světlech a po opravě v depu závod
dokončil.
Dosažený úspěch nutno hodnotit mimo sportovní hledisko i ze stránky technické úrovně vozidla. Použitá kombinace osvědčených i nových
vozidlových uzlů, převážně uvažovaných a připravovaných pro sérii, postavila vůz Tatra 603-2 v parametrech na srovnatelnou hodnotu s ostatními vozy
zúčastněnými na Marathonu.
„Tři Tatry na startu a tři v cíli" bylo možno číst v pondělnících západní Evropy, které s překvapením konstatovaly, že: „Čechoslováci s Tatrami tvrdě zasáhli do bojů o prvá místa. V celkové klasifikaci cestovních vozů, bez ohledu na objem, byla posádka Mark—Stiborek třetí. Čechmánek—Chovanec čtvrtí a Veřmiřovský—Hajdušek pátí. Ve své objemové třídě obsadili ve stejném pořadí 1., 2. a 3, místo. Dále dojely tři Tatry do cíle jako jediný kompletní národní tým.“
Alois Mark projíždí vítězně cílem Marathonu de la Route' 1966.
Dá se říci, že tento úspěch je největším v poválečné historii Tatry po Alpské soutěži čtyř Tatraplánů v roce 1949.
Alois Mark dodává: „V roce 1967 jsme tam přijeli opět ,ale to už se zbrusu novými Tatrami a když jsme přišli do krámku se sportovními potřebami, který stál u závodiště. Prodavač, jak nás uviděl, spráskl ruce a říkal: „Hoši, já vás mám rád, já vám to musím říct. Nestartujte letos! Nevíte, co se tu po vašem loňském výsledku dělo. Pořád v novinách, že jsou vozy za železnou oponou lepší, že na ně nestačíme. Všichni se na vás hrozně chystají" Jeli jsme, toť se ví, a zase jsme udělali dobrý výsledek, i když dojely jen dvě Tatry. S Veřmiřovským a Hajduškem (posádku tentokrát tvořili tři jezdci) jsme byli čtvrtí v absolutním pořadí. Jednu posádku jsme postavili mladou, aby získala zkušenosti, a oni to kluci vzali příliš zhurta hned od začátku, myslím, že ten vůz uštvali. Při vyhlašování výsledků už nám ani netleskali, všichni skandovali— Tatra, Tatra!“ Ale to už je kapitola o úplně jiné Tatřičce....
