Páteční ráno se probouzíme do absolutního ticha, žádné kapky deště na střechu T603, žádné burácení motorů, prostě nic. Je to podezřelé, protože se dnes přeci mají jet na Nordschleife Maratóny GT vozů do roku výroby 1965. Už to tu mělo dávno burácet, panovat čilý ruch a měla by tu být atmosféra velkých závodů, alespoň tak to prezentovalo video z loňského ročníku na www stránkách AvD. Vykukujeme tedy ze spacáků a hned je nám vše jasné. To co jsme zažili doposud, nebyla mlha. Nebo byla a to co je tu dnes je něco co, jsme ještě nezažili. Při pohledu přes čelní sklo T603 bychom ani nepoznali, kde končí naše přední bílá kapota a kde začíná to bílé mléko. Ještě, že máme na kapotě ten černý rychlý pruh, který ji odděluje od mlhy. Vyrážím ven, schválně odkrokovat viditelnost a nemusím chodit vůbec daleko, je to kolem 30m.

V klidu si dáváme snídani a čekáme co se bude dít...



...a neděje se nic.

Vydáváme se tedy na nový Nürburgring, zjistit jestli se něco děje tam. Taky by tam měly probíhat tréninky na sobotní a nedělní závody všech možných kategorií. Projíždíme Nürburgem a přijíždíme na křižovatku, která vede k parkovištím u hlavních tribun. Tady už je docela hustý provoz a tak jedeme v koloně ostatních vozů mířících na Avd Oldtimer Gran Prix. Brácha se pokouší odbočit na VIP parkoviště u hlavní tribuny, ale slečna u vjezdu je nekompromisní a posílá nás na obyčejné parkoviště.

Potupně tedy míříme mezi civilními vozy na parkoviště a brácha si pod nosem mumlá poznámky typu: "Ti němčouři nemají vůbec žádné uznání pro tak slavný maratónský vůz. Asi jim ještě leží v žaludku, že těm jejich poršákům natrhnul pr...!" Parkujeme tedy mezi ostatními diváky a vydáváme se pěšky k okruhu.

Ani ne po 100m chůze nás zastavuje kšeftař s lístky a nabízí nám celovíkendové vstupenky. Odmítáme ho a míříme dál. U pokladen moc lidí není a tak se rozhodujeme, že si nejdříve projdeme okolí. Stejně je dohlednost jen 30m a z tribuny trať nemůže být ani vidět. V tom k nám přichází německá rodinka a také nabízí celovíkendové vstupné. Opět je odmítáme a já říkám bráchovi: "Asi jsou znalí místních podmínek a zbavují se vstupenek, vypadá to, že bude celý víkend na prd. No nic, omrkneme to tu kolem a uvidíme. Víš jak to bývá někdy u nás v Beskydech? Jedenáctá rozhodne, jestli se to protrhá, nebo bude hnusně celý den."

Procházíme kolem stánků se suvenýry a knihami s motoristickou tématikou. Pak je tu několik stánků připomínajících naše burzy s díly na historické automobily a také tu mají stánky firmy zabývající se renovací historických automobilů. Docházíme až ke kamennému obchodu Nürburgring se suvenýry a vstupujeme dovnitř. Obchod je plný nejrůznějšího sortimentu od čepic, přes trička, modely aut až po kombinézy, přilby rukavice a jezdecké boty. Kupujeme našim dětem trička z výletu a pokračujeme v prohlídce okolí.

Přicházíme k bronzové soše monopostu Mercedesu, velice podobné té, u které jsme se fotili v Monte Carlu. Jen tady do té si nemůžeme sednout, protože "soudruzi z NDR", zřejmě někde udělali chybu. Ta vana, která v monopostu vznikla totiž nemá odtok a je plná dešťové vody.



Pokračujeme dál kolem hlavní budovy Nürburgringu, před kterou je umístěna pamětní deska od autoklubu Československé republiky, věnovaná Čeňkovi Junkovi, směrem k paddocku. Před paddockem stojí opět pořadatelé a kontrolují vstupenky, které prozatím nemáme. Nicméně vlevo od vstupu do paddocku, mezi zdí a budovou hotelu, vedou schody nahoru kolem historické dřevěné věže časoměřičů, na terasu hotelu. Využíváme zaneprázdnění pořadatelů a protahujeme se za jejich zády na schody, z nich vidíme, že nevidíme ani do první části paddocku a tak pokračujeme na terasu hotelu.



Z terasy hotelu krásně vidíme kačírek na konci poslední zatáčky před cílovou rovinkou, dále ještě vidíme červenobílé obrubníky u trati, pak matně bílé čáry startovního roštu a červenobílé obrubníky na druhé straně trati už nevidíme vůbec. Jsme rádi, že jsme si vstupenky ještě nekoupili, kdo ví jestli se dnes vůbec něco pojede. Naši domněnku nám o chvíli později potvrzuje místní hlasatel, který nás na 35. ročníku AvD OldTimer Grand Prix vítá a oznamuje, vzhledem k panujícímu počasí, odklad tréninků na neurčito.

Opouštíme terasu a vracíme se k prohlídce stánků. V jednom ze stánků objevujeme spoustu karburátorů Weber a tak se ze zajímavosti ptám na karburátory Weber 35 DCNL, které byly v naší B5. Prodejce je Ital neznalý jiné řeči a tak komunikace probíhá Italsko-česko-anglicko-rukama a papírkami s tužkou. Samozřejmě že tento typ nemá, říkáme mu, že byly v naší Tatře a také se dávaly do Lancia Flaminia. Ukázal nám dvojici jiných ekvivalentů. Pro zajímavost jsem se zeptal na cenu. 500 Euro za dva dvojité. Což není tak špatná cena, u nás jsem slyšel něco o 500 Euro za jeden dvojitý. Děkujeme za informace a pokračujeme dále do stánku s knihami.

Tam se ptáme po knížce Marathon de la Route, která vyšla nedávno ve francouzštině, nebo nějakém takovém podivném jazyce.




Kupodivu ji mají a ještě nerozbalenou, zatavenou v igelitu. Prodavač nám ji na požádání ochotně rozbalil a my hledáme roky 1963 až 1967. V knížce jsou pouze fotografie s popisky a výsledky všech ročníků od roku 1931 až do posledního ročníku v roce 1971 a chtějí za ni 38 Euro. Nalézáme v ní čtyři fotografie Tater z toho dvě, které jsem dosud neviděl. Na první je děda s panem Čechmánkem se žlutočervenou T603-2 z roku 1964



a na druhé dvě T603-2 B5 na startu v Liege v roce 1967. Startovní číslo 3. Zdenek Čechmánek - Josef Chovanec - Jiří Pělucha, s oranžovou maskou a startovní číslo 4. Jindřich Kysučan - Bohuslav Stiborek - Julius Randýsek s maskou v barvě slonové kosti.



Prodavači ukazujeme fotku z roku 1964 a říkáme mu, že je to náš děda. Ve výsledkové listině z roku 1966 mu ukazujeme 3. místo posádka Mark-Stiborek a ptáme se jestli si můžeme ty dvě fotografie vyfotit. Dostáváme svolení a tak si můžeme doplnit naši fotogalerii.

Po prohlídce všech stánků se vracíme k autu a přejíždíme zpět ke vjezdu na Nordschleife, zjistit, zda-li se přeci jen něco nechystá na závody Maratónů 100 a 400 km.

Na parkovišti u vjezdu však panuje naprostý klid. Na trať nevidíme, ale občas slyšíme jako by tam projelo auto. Jdeme se podívat až k plotu a skutečně. Asi co dvě minuty projede po trati posádkou naložený civilní osobní automobil se zapnutými všemi světly co má, mlhovkami a výstražnými světly. Šinou si to po trati asi 40 km/h a vždy když, jedou kolem nás tak mávají. Brácha má oranžovou bundu, tak si asi myslí, že jsme traťoví komisaři. Já to komentuji: "Asi to budou závodníci s doprovodem, když nemohou závodit, tak se aspoň po Nordschleife projedou, aby tu nebyli úplně zbytečně."

Asi po pěti vozidlech, která kolem nás projela, nás to přestává bavit a vracíme se k autu. Přijíždí k nám menší dodávka a chlápek v ní se nás ptá, jestli se tady jedou Maratóny. Odpovídáme, že se už dávno měly jet, ale pořád se nic neděje. Zřejmě kvůli počasí. Chlápek nám říká, ať jedeme za ním, že to zjistí. Vyrážíme zpět k novému Nürburgringu, ale tentokrát k zadnímu vjezdu do paddocku. Tam se chlápek chvíli baví s pořadateli a pak nám oznamuje, že závod byl zrušen. Vracíme se tedy zpět na parkoviště u Nordschleife a máme v plánu pěší výstup na hrad Nürburg.

K rozcestníku, kde jsme viděli směr hrad, to z parkoviště není daleko, ale u rozcestníku nastává problém, šipky ukazují do třech různých směrů a na všech je nakreslený hrad. Tak si vyber! Volíme směr doleva po asfaltu, na zkratky v blátě není zrovna to pravé počasí. Mírně stoupáme po asfaltce a přicházíme do horní části městečka Nürburg. Před námi se ve svahu kopou základy na nový dům a tak se domácích ptáme jestli jdeme správně na hrad. Dostáváme kladnou odpověď a tak pokračujeme dál. Po chvilce dorážíme na parkoviště před hospodou "Pod hradem" na jejímž zápraží vyhlíží hosty majitelka. "Počasí že by psa nevyhnal tak ani kšefty najdou", říkáme si s bráchou. Vpravo od parkoviště je kamenná zeď a v ní otevřená kovaná brána. Procházíme bránou a po kamenných schodech míříme ke hradu.

Připravujeme se na výstup na pořádný vršek, ale už po první serpentině se nám objevují obrysy hradu. Brzy zjišťujeme, že to byla první a poslední serpentina a za ní se před námi objevil vstup do hradu. Na nádvoří je pokladna s docela sympatickým vstupným 1,50 Euro i s vyhlídkou z věže. Jenže i 1,50 euro se nám zdají jako vyhozené peníze za zírání do mlhy a tak pořizujeme jen několik fotografií nádvoří, které vypovídají za vše a sestupujeme z hradu dolů.



Procházíme si ještě městečko Nürburg, které je zahaleno do šera, znovu houstnoucí mlhy a vydáváme se zpět k autu na parkoviště u Nordschleife.

Nastal čas na nějakou akci, jsme tu už třetí den a díky mlze a dešti jsme ještě "nic pořádného neviděli". Brácha navrhuje pokus o průnik do paddocku nového Nürburgringu i s naší T603 a pořídit tam nějaké fotografie skutečných historických závoďáků, ať máme co dát na web. "Není možné, že se tam nedostaneme tak jako vloni v Brně na okruh, když jsme se stavovali za Hajdůškama", říká. Já na to: "Jasně, použijeme osvědčenou větu: JA, HISTORIK! využijeme zafuněných skel a mlhy a vjedeme dovnitř. Před Tatrou se tady přeci musí závory zvedat samy."

Plán máme a tak vyrážíme. Já za volantem, brácha na sedadle spolujezdce, míříme k hlavní bráně do paddocku. První kontrolu na odbočce z hlavní cesty k bráně do paddocku jsme zvládli bez problémů, ale teď nás čekají pořadatelé a závora dole. Najíždím k závoře a čekám co se bude dít. Pořadatelé mezi sebou prohazují v němčině slova, ze kterých tuším: "Toho pusť to je kategorie "Pre War Classic", druhý mu odpovídá něco ve stylu: "Nevidím, ale nálepku na skle" a jde ke mně.

Stahuj okýnko a říkám česky: "Dobrý den." Pořadatel na mne mluví německy a ukazuje na sklo, kde máme nálepku. Já stále česky: "Nemáme." Pořadatel nám vysvětluje, že ji musíme mít, jinak nás nemůže pustit. Ukazuje, že musíme couvnout a pěšky zajít do Historik paddocku pro nálepku. Otáčím se na bráchu: "Tak a co teď?" Brácha má okamžitě nový plán: "Tak couvni, já zajdu dovnitř a aspoň tam něco nafotím." s těmi slovy vystupuje z vozu. Já se otáčím zpět k pořadateli a říkám: "Tak já couvnu a on jde dovnitř." Mám však štěstí a to jak známo přeje připraveným. Ven z paddocku se snaží dostat dva historické vozy a tak závora musí nahoru. První má odvahu a protahuje se kolem mne ven. Druhý ji už nemá a čeká až mu uvolním cestu. Jenže za mnou už stojí náklaďák s pivem pro stánky uvnitř paddocku a tak nemám kam couvat. Okamžitě toho využívám a ukazuji pořadateli, že vjedu dovnitř, abych se otočil. Ani nečekám na odpověď a vjíždím do paddocku.

Tak jsem uvnitř a jedu dál, tady by se dalo otočit, ale když už jsem tady tak nebudu spěchat, oni mě když tak sami vyhodí, říkám si a pokračuji dozadu kolem velkého stanu, ve kterém jsou ubytována předválečná historická vozidla. Brácha mne zmerčil, že jsem uvnitř a taky mi ukazuje ať jedu dozadu.

Projíždím kolem otevřených "dveří" stanu a všechny hlavy uvnitř se za mnou otáčejí. Zastavuji vedle stanu, brácha přichází za mnou a teď to začalo. Najednou se kolem nás vyrojila spousta lidí snad z celého paddocku a oblehli Tatru jako vosy bonbón. Z každé strany zní Tatra, Tatra a obdivné pohledy mlsají ladné křivky T603.



Jako první k nám přistupuje japončík, taky poznává Tatru a obdivně na ni hledí. Okamžitě nastupují dotazy na rok výroby a proč se tyto vozy nevyvážely. Říkám mu, že něco se vyvezlo, ale do Japonska asi ne. Možná do Číny a taky na Kubu. Japončík na to: "Aaaaa, komunist." Víc ani dodávat nemusel, jen jsme si společně povzdechli: "No jo, komunist." Jako správný japonský turista pak začal vytahovat foťák, že si nás vyfotí. Říkáme, že jo a sundáváme bundy pod kterými máme kombinézy s nášivkami Tatra. Okamžitě pustil foťák z ruky na šňůrku, vytřeštil oči na nášivky a nadšeně zvolal: "Oooooo, Tatra." Několikrát si nás blejsknul, pak dal foťák dalším přihlížejícím, aby ho zvěčnili i s námi společně.



Ještě chvíli si Tatru prohlížel a když už chtěl odejít, tak mu říkám, jestli se nechce podívat na motor. Sotva to uslyšel, tak se znovu rozzářil a šel s námi ke kapotě. Jen co jsem zvedl kapotu, málem padl na kolena a začal hlavou tlouci do země s opětovným údivem: "Ooooo, engine Tatra, ooooo."

Protože k nám přistoupili další obdivovatelé, nechali jsme japončíka jeho rozjímání nad osmiválcem a věnovali se dalším. Byl to otec se synem, kteří byli přihlášeni do kategorie Pre War Classic se svým MG. Také oni poznali Tatru a říkali, že jsme tu skutečnou raritou: "Tady je to jen samé MG, MG a MG, pak Mercedes a Ford, ale s Tatrou jste tady jediní. Pojedete zítra závod?", byla jejich hlavní otázka. Říkáme opět, že ne, protože nemáme ochranný rám v Tatře. Vytahujeme výstavní listy a objasňujeme jim historii naší T603 a cíl naší návštěvy na Nürburgringu. Tak se v debatě o Marathonech de la Route dostáváme až k roku 1967 a vytahujeme knížku, ve které jim ukazujeme T603 B5 z roku 1967.

Byli jsme tak zabráni do hovoru, že jsme si ani nevšimli jak velký hlouček se kolem nás utvořil. Vtom se z hloučku vynořila ruka, ukázala na fotografii v knize a starší nepříliš vysoký, mírně prošedivělý pán ve vestě s rybářským kloboukem na hlavě k nám pronesl: "Já ty Tatry znám!" Okamžitě jsme se k němu otočili a on pokračoval: "V roce 1967 jsem jel Marathon de la Route poprvé. Jel jsem na voze BMW, ale pro poruchu jsem nedojel a tyto Tatry si moc dobře pamatuji, byli to velcí favorité té soutěže. Jel jsem i další ročníky, kdy už Tatry nesoutěžily a i já jsem změnil značku. Všechny další ročníky Marathonu de la Route až do posledního v roce 1971, jsem jel na Alfě Romeo", podal mi svou vizitku s fotografií Alfy



a pokračoval: "Dovolte abych se vám představil, jmenuji se Hanno Schumacher, ale Michael není můj syn", dodal s úsměvem. "S Alfou jsem už soutěž vždy dokončil. Byla to náročná, ale dobrá soutěž, která řádně prověřila schopnosti, jak vozů, tak posádek. Je veliká škoda, že ta soutěž skončila. Skončila, protože hlavní partner Petrol Oil (můj komentář čtenářům: Nevím jestli jsem si ten název zapamatoval správně) vypověděl spolupráci s belgickým autoklubem a už nechtěl tuto soutěž dále zastřešovat. Mám doma svůj archiv a v něm všechny výsledky a fotografie od roku 1967 až do toho posledního ročníku 1971. Chtěl bych uskutečnit setkání závodníků a vozů, kteří Marathony de la Route absolvovali. Jestli se mi to podaří nevím." Teprve teď jsem si všiml, že má na krku cedulku jednoho z hlavních organizátorů kategorie Pre War Classic a hned na to se mne ptal: "Pojedete zítra závody?" Já mu říkám, že ne, protože Tatra je nyní přestavěna na sériovou, nemáme ani ochranný rám a do kategorie Pre War Classic taky nemůžeme, když máme tak "mladé" auto. On na to: "To nevadí, to není jen pro předválečná auta, to jste mohli jet s námi. Tatra by to oživila." Já mu říkám: "Snad příště, my jsme přijeli hlavně projet Tatru po 40-ti létech po Nürburgringu a shlédnout Maratón na 100 a 400km, které byly dnes bohužel zrušeny, tak se snad zítra dočkáme závodů na novém Nürburgringu." Pan Schumacher mi podává prospekt a říká: Tak mi alespoň dovolte, abych vás pozval příští rok na Grand Tour di Sicilia Targa Florio." Podává nám ruku a loučí se s námi českým "NASCHLEDANOU" s německým přízvukem.

Okamžitě se toho chytají i ostatní přihlížející, kteří se chystají odejít a tak najednou kolem sebe slyšíme české: "Naschledanou, naschledanou Tatra!" S vytřeštěnýma očima a úsměvem na tváři jim také odpovídáme: "Nashledanou."

Já si prohlížím, propozice Targa Florio, kde nalézám startovné "pouhých" 3500 Euro a říkám bráchovi: "To by jsme museli sehnat tolik sponzorů, že by pod nálepkami Tatra ani nebyla vidět. Brácha mi odpovídá: "To jo, za ty prachy by jsme měli další šestsettrojku. Jdu se mrknout do druhého paddocku uvnitř okruhu, tak tu počkej a ještě rozdávej informace." Tak tedy čekám a rozdávám. Jak jinak, než stále dokola rok výroby, objem motoru, spotřebu. Až dva starší pánové měli dotaz, který jsem doposud ještě neslyšel a to, kolik vozů T603 celkem bylo vyrobeno. Když jsem jim řekl, že 20 tisíc, tak se strašně divili, proč tak málo a že to co máme je skutečně unikát.

To už se, ale vrací brácha z druhého paddocku a říká: "Startuj, jedem tam, už na nás čekají naši soupeři! Jsou tam všichni, Ford Mustang, Ford Cortina, Mercedes, BMW, Alfa Romeo, Porsche i Ferrari, prostě všichni a už čekají jen na nás."

Nasedáme a přejíždíme podjezdem pod tratí nového Nürburgringu do hlavního paddocku historických automobilů. Parkuji mezi Porsche a Ford a vyrážíme na lov fotografií v posledních zbytcích denního světla.



Procházíme mezi zaparkovanými vozy a kocháme se tou nádherou. Některé stany jsou už sice zavřené, ale jinde se na autech ještě maká.



Někteří projíždějí vozy po paddocku a zkoušejí poslední provedené dolaďování, jako například modrooranžový Ford Mustang.



A někde už je zaparkováno a čeká se na zítřek, zda-li počasí konečně povolí provětrat koně pod kapotami závoďáků.




Pomalu se nám zešeřilo, fotoaparát odmítá ostřit a tak nezbývá než najít někde v rohu paddocku místo i pro naši Tatřičku a počkat si na zítřejší ráno, jak to s tím počasím dopadne a jestli konečně uvidíme ty krasavce v akci.