Na dvojku jedeme asi 50-ti metrovým koridorem vytyčeným z kuželů u pravého okraje silnice. Na konci se kužely prudce stáčejí k levému okraji a mizí za námi, to už má brácha plyn na podlaze řadí trojku a říká: "Hlas zatáčky, já to vůbec neznám, ty to znáš aspoň trochu z PC."



"Tak jeď, plný plyn, je to dlouhá rovinka nahoru, pak mírná levá pořád plný."



Projíždíme mírně stoupající částí Antoniusbuche, za kterou následuje mírné klesání Tiegarten opět na plný plyn. "Teď bude mírná šikana levá-pravá-levá, jen mírně přibrzdi" blížíme se k Hohenrain a já hlásím dál: "Brzdi bude prudká pravá, levá a znovu ještě prudší pravá." Brácha dává za tři projíždíme první dvě již avizované zatáčky a ta třetí je skutečně prudká, dokonce víc než oba čekáme. Jsme trochu dlouzí, gumy začínají kvičet a brácha musí čekat s akcelerací o vteřinu déle, než by bylo v této zatáčce ideální. Od trávy nás dělilo jen pár centimetrů, ale už jsme srovnaní a opět akcelerujeme. Projíždíme okolo původních boxů,



hned za zdí nalevo je nová trať. "Jeď plný na horizont za ním prudká levá z kopce dolů." Brácha už je po předchozí zkušenosti obezřetnější a tak brzdí mnohem víc. "Dole opět prudká pravá z kopce", tady se obezřetnost opět vyplácí. Zatáčka má zákeřné klopení a číhající svodidla jsou na výjezdu nachystaná tak, aby jsme se o ně při nezvládnutí průjezdu otřeli.

Před námi je sekvence zatáček Hatzenbach. "Začínáme rychlou levou, potom znovu levou a pravou. Dávej bacha, každý následující oblouk je o něco utaženější než ten předchozí." Úspěšně se proplétáme sérií zatáček a trať přestala klesat. "Teď se to v podstatě zopakuje, jen se to ještě více utáhne", hlásím bráchovi. "Zase levá, následuje pravá a prudká levá", upřesňuji.

Blížíme se do Hocheichen, mlha houstne a za námi se objevují první světla jednoho ze součastných vozů, který nás dojel, ale trvalo mu to, vždyť už jsme na čtvrtém kilometru trati. Za první pravou pasáže Hocheichen mu děláme místo a pouštíme ho před sebe.



Říkám bráchovi: "Jeď a drž se jeho světel, uvidíš zatáčky." Brácha opět přidává a v následující levé se mu dokonce přibližujeme. Dále se trať rovná a klesá, pokračujeme do mírné pravé a za ní následuje prudké stoupání do Quiddelbacher Höhe. To je pro moderní, silnější a lehčí auto výhodou a tak nám na rovince ve stoupání mizí v mlze. Brácha to komentuje: "No jo děda říkal, že do kopců Tatry vždy ztrácely."

Pokračujeme tedy nahoru a já dále hlásím: "Teď bude rychlá dvojitá pravá" následuje Flugplatz, ve které nás čekají dvě levé a to vše stále ve stoupání. Konečně jsme na horizontu, poslední levá se rovná a následuje krátké klesání. Po něm opět stoupání, na konci kterého nás čeká obtížná rychlá levotočivá zatáčka Schwedenkreuz. Následuje klesání a v něm pravá Aremberg, tady hlásím bráchovi: "Bacha pravá a za ní je ten most, do kterého jsi napálil, když jsi si to u mě jednou zkoušel na PC." Bezpečně ji projíždíme a pokračujeme v klesání.

Následuje Fuchsröhre a tak říkám bráchovi: "Teď na to šlápni budou pasáže s mírnými rychlými zatáčkami, kde budeš lízat obrubníky za strany na stranu, jede se to téměř rovně." Jsme v dolíku projíždíme levou a stoupáme nahoru přes horizont do levé a za ní následuje Adenauer-Forst.

Hlásím bráchovi: "Bude šikana, pravá za ní levá a prudká pravá na rychlý úsek." jsme venku ze šikany a jedeme dolů směrem k Metzgesfeldu. Projíždíme mírnou levou a nahoru na horizont, za kterým začíná levou zatáčkou Metzgesfeld. Proto už s předstihem bráchovi hlásím: "Před horizontem už brzdi, bude levá je to místo, kde není vidět a na PC jsem tam několikrát skončil za plotem v lese." "Pak bude hned znovu prudká levá a na ní váže pravá, kousek rovně přes horizont dolů a znovu pravá stále dolů.", pokračuji v navigaci. Takto projíždíme úsekem zvaný Kallenhard a za zády se nám objevují další světla a burácení nadupaného motoru.

Ohlížím se a vidím Šedé BMW 1800, které nás včera předjíždělo v lese, když jsme přijížděli k Nürburgringu. Říkám s úsměvem bráchovi: "Šlápni na to, právě začal Marathon de la Route 2007 dojel nás Koob nebo Pizzinat, nevím kdo letos řídí, ale přeci nebudou zase před námi jako v šedesátémšestém." Brácha se na to jen usmál a vyhodil pravý blinkr, aby BMW vědělo, že o něm víme a pouštíme ho. Nicméně Tatře opět naložil a chytl se do jeho závěsu a následující pasáž Wehrseifen s ním zdatně držel krok.

Wehrseifen je sled krátké pravé a ihned následující ostré levé, je to nejpomalejší místo na trati, kde jezdí vše co má kola rychlostí okolo 50 km/h. Proto se nám stále daří držet v závěsu za BMW. Pokračujeme do rychlé pravé, ve které nám BMW ukazuje co má pod kapotou a v následujícím klesání nám ujíždí. Před další pravou se na nás lepí smečka moderních vozů a tak jim děláme místo a blížíme se do dvojité levé přes most v Adenau.



Tady i přes nepřízeň počasí, stojí podél plotu diváci s deštníky a sledují volné jízdy pro veřejnost. Zřejmě lační po nějakém dramatu, kterého se od nás ovšem nedočkali a tak jsem jim alespoň zamával.

Dráha se před námi začíná zvedat a my najíždíme do Exmühle. Je to pravá zatáčka nahoru do kopce, kterou si z PC perfektně pamatuji, protože formule v ní nechce moc zrychlovat. A teď konečně vím proč. To, co se před námi za zatáčkou vynořilo, nám doslova vyrazilo dech. Prostě "KOPEC JAK SVIŇA", jako kdyby jste chtěli odbočit do Štramberku na náměstí tou nejprudší odbočkou co tam je. Brácha má nutkání řadit jedničku, ale nakonec osm pístů mohutně zabírá a my se šineme do toho krpálu, který bych na závodní dráze nikdy nečekal.

Konečně se stoupání zmenšuje a my míříme dlouhým rovným úsekem lesem. Blíží se jedenáctý kilometr a s ním i naše střídání za volantem. Brácha říká: "Tak jdeme na to a řadí neutrál." Já mu říkám: "Jsi blbý, dej tu rychlost zpátky, nebo začneme couvat. Vždyť to je pořád do kopce, než přelezeš tak se zastavíme. Ještě kousek jeď! Já si vezmu plyn levou nohou a volant levou rukou a ty skočíš dozadu, ale až za tou zatáčkou." Tak brácha ještě projíždí mírnou levou, které místní s notnou dávkou černého humoru přezdívají „Grillkurve“. Je to totiž ta zatáčka, která se málem stala osudná Niki Laudovi. Já se dívám dozadu jestli nic nejede a říkám: "Teď, jdeme na to!" beru volant levou rukou, plyn levou nohou a čekám až brácha skočí dozadu.

Brácha je vzadu, já se posouvám za volant a vyrážím do druhé části horské dráhy zvané Nordschleife...