Pasáž do, které vyrážím znám dobře z PC. Už když jsem navigoval bráchu, tak jsem viděl, že zatáčky na sebe navazují přesně jako na PC, jen
stoupání a klesání na té obrazovce nejsou tak realistická. Taky chybí ten přímý kontakt s tratí, kdy cítíte jak v řízení, tak v sedací
části těla každou nerovnost. Hlavně, že ty zatáčky sedí a tak do toho jdu pěkně z ostra. Držím se na levé straně trati a na plný plyn stoupám
dlouhým úsekem, před námi je dlouhá pravá zatáčka Bergwerk. Brácha při pohledu na svodidla ztrácí odvahu a říká: "Brzdi, zatáčka, je mokro
a není pořádně vidět, chceš to rozbít?" Já mu říkám: "Klid vždyť to znám, tu můžeme jet pořád na plno." Nicméně na jeho radu ubírám a
vjíždím do Bergwerku. Zatáčka má tak mohutné klopení ve vnitřní stopě, že vám skutečně dovolí průjezd vysokou rychlostí a navíc je to stále
do kopce na trojku.
Minuli jsme nejsevernější bod Nürburgringu, nechávám nás vynést doleva až k obrubníku a znovu akceleruji – opět je před námi dlouhé stoupání.
Následující sérií mírných levých zatáček, kde vím, že se musím držet pořád u levého okraje, se dostáváme do pasáže Kesselchen. Tady nás
čekají dvě táhlé pravé zatáčky a za nimi levá zatáčka Klostertal, do které není vidět. Jak si pamatuji z PC, mělo by to být pořád na plný
plyn, ale na to se mi nedostává odvahy a tak krátce brzdím, abych zjistil, že to bylo opravdu zbytečně. Znovu dávám plný a stále stoupáme
dlouhou levou nahoru na poměrně vysoký horizont. Teď vím, že za ním přijde pravá a na horizontu je třeba mírně přibrzdit, jinak můžeme potkat
svodidla na levé straně.
Na chvíli klesáme a řítíme se do poměrně široké pravé zatáčky Steilstrecke, která je docela prudká a tak si raději více přibrzďuji.
"Děda tady určitě nebrzdil, ale bral to powerslidem", říkám bráchovi. "Pro Tatru je to úplně ideální zatáčka", dodávám. Zvlášť když nás čeká opět
stoupání. Trať se vlní, ale já vím že musím jet rovně, lízat obrubníky a jakmile líznu poslední pravý, začít brzdit. Kdybych nebrzdil tak nezapadnu
do Karussellu, ale přeskočím ho a skončíme ve svodidlech.
Trefil jsem to úplně perfektně a my se s úžasem noříme do prudkého klopení v Karussellu. Čeká nás ne méně než 270 stupňů drkotání zubů na
nerovném povrchu, šílených gravitačních sil a být to o kousek delší, tak se vám z toho i zamotá hlava. Prostě jako na skutečné horské dráze.
Vyplouváme z Karussellu a stále stoupáme táhlou pravou zatáčkou nahoru. Tady máme trochu oddechu po adrenalinu z Karussellu a tak říkám
bráchovi: "Dál si už trať moc nepamatuji, zase tolik jsem to nehrál. Vím, že ještě můžeme kousek na plný plyn do kopce, do první levé, pak
brzdit do druhé levé a pravá. Dál už vím jen, že tam jsou někde dvě levé přes horizont, kdy se auto odlehčí a můžeš chytit smyk nebo
vyletět. Pak si pamatuji až zákeřnou levou před Malým Karussellem a zbytek trati do konce." Brácha na to: "Tak jeď v klidu, ještě s tím
musíme dojet domů, ne že to tu rozbiješ!"
Táhlá pravá končí a před námi je stále stoupání do první levé na Hohe Acht, do ní jen ubírám a už je před námi druhá levá. Před ní
brzdím a najednou se odnikud vynořuje pravá prudká zatáčka, o které jsem ale ještě věděl. Jsme nahoře na Hedwigshöhe a pouštíme se další
dlouhou pravou zatáčkou dolů k Wippermannu. Projíždíme poměrně rychlou levou a pravou a stále klesáme do dolíčku Wippermann.
Následuje opět krátké stoupání v pravé zatáčce, pak přes horizont a mírné klesání k levé zatáčce Eschbach, která se zhruba v půli láme přes
horizont a my padáme do slušného klesání. Sešup pokračuje do ostré pravé Brünchen, před kterou nás předjíždí další automobil a je v ní opět
několik diváků.
Za zatáčkou Brünchen je opět dolík a za ním vidíme stoupání do další pravé. Tou začíná opět série zatáček nápadně se podobajících těm, co
jsme právě projeli.
Takže opět projíždíme krátké stoupání v pravé zatáčce přes horizont, na který váže po mírném zhupu znovu mírné stoupání do dlouhé levé
zatáčky. Na ní okamžitě váže utaženější pravá přes horizont. Dráha se nám pod koly na chvíli rovná, aby přešla do sešupu v dlouhé levé a my
najeli na Pflanzgarten, jedno z technicky nejzajímavějších míst Nordschleife.
Před námi je totiž mírná pravá, kterou stačí rovně líznout kolem obrubníku a následuje skok. Tatra se odlehčuje a my se elegantně
přehupujeme přes přírodní vlnu. Před námi je další pravá do mírného stoupání a tak ihned po "dopadu" pořádně, ale krátce brzdím, abychom
do stoupání zbytečně neztráceli rychlost. Dlouhá pravá opět přechází na horizontu v mírnou levou a trať se zase na chvíli rovná. Na konci
vidím další horizont a začínající levou. Dostávám se znovu do obrazu, kde podle hry z PC jsem a tak pořádně přibrzďuji. Je to tak, vzpomněl
jsem si dobře. Za tak prudkým horizontem, že se Tatra opět odlehčuje, se levá utahuje a rozoraná hlína vpravo u trati ukazuje, že ne všichni
tuto zatáčku znají, nebo ti co ji znají trefili správně nájezd.
Skok v zatáčce jsme tedy zvládli a frčíme zase dolů z kopce. Projíždíme pravou zatáčku, jak jinak než v mírném stoupání,
ta váže do mírné levé přes horizont, který už není tak ostrý jako ten minulý a hned proplováme další mírnou pravou. To už se ale před námi
otevírá sekvence mírných zatáček levá-pravá, které beru téměř rovně od obrubníku k obrubníku a blížíme se do pravé zatáčky před Schwalbenschwanz.
Schwalbenschwanz je ta zákeřná levá zatáčka před Malým Karussellem, kterou jsme si byli prohlédnout. Proto raději dostatečně brzdím už do
předcházející pravé, ať potom nahoře v levé Schwalbenschwanz zběsile nebrzdím a vytřeštěnýma očima nečučím na blížící se svodidla.
Vyloženě vyhlídkovým tempem Schwalbenschwanz projíždíme a tak se za nás dostává další auto. Tady řeším dilema, rád bych se svezl Malým
Karussellem, ale auto už je skoro za námi. Říkám tedy bráchovi: "Je za námi auto, já ho pustím a Karussell objedu venkem" a mířím na pravou
stranu trati.
Brácha na to: "Nepouštěj ho, jeď dovnitř."
Než debata proběhla minuli jsme ideální nájezd do Karussellu a tak do něj skáču
shora. Pro pérování limuzíny to nebyl žádný problém a tak jsme se jen pěkně zhoupli a už nám opět drkotají zuby s autem za námi v těsném
závěsu.
Vyplouváme z Malého Karussellu, před námi se otevírá rovinka s nájezdem do poslední dvojice pravých zatáček. Zůstávám proto u levého okraje,
abych auto za námi pustil vnitřkem, ale mu se do předjíždění zprava vůbec nechce a dává levý blinkr. Aha, takže ačkoli je Nürburgringu
uzavřená trať, tak se zde předjíždí jako na silnici, nebo alespoň ne každý si na předjíždění zprava troufne. Je fakt, že doposud nás každý
předjel zleva, ale vždy to vyšlo na pravou zatáčku, kdy jsme byli u pravého kraje. Holt německá disciplína panuje i na okruhu. To čeští
"závodníci" na našich silnících si z předjíždění zprava nedělají problémy ani v provozu, jak by to asi vypadalo na uzavřeném okruhu.
Dávám tedy pravý blinkr a přejíždím k pravému okraji dráhy. Automobil nás míjí a my najíždíme do poslední dvojice pravých zatáček
Galgenkopf. První z nich je prudší, ale krátká, takže se dá při správném nájezdu projet rychle. Druhá zatáčka je v táhlém horizontu a
pozvolnější, proto stále zrychluji. Brácha začíná být trochu nervózní a říká: "Nepřeháněj, ať to v poslední zatáčce nerozbijeme." Já, ale
na něj nedávám a na plný plyn se řítím do neznáma, které pro mne ovšem tak úplně neznámé není. Z PC vím, že se zatáčka stále otevírá a tak
povoluji volant a nabírám rychlost na dlouhou rovinku na Döttinger-Höhe.
Jsme na Döttinger-Höhe, mírně stoupáme a ručička tachometru pomalu začíná překračovat 130 km/h, mlha je tady opět hustší a tak po chvilce zírání do "bílé
tmy" raději ubírám a snižuji na 100 km/h. Ostatně za chvíli se objevuje cedule omezující rychlost a trychtýř z kuželů, který nás pohlcuje a
směřuje ven z okruhu. Opouštíme Zelené peklo a zastavujeme na parkovišti.
Nevím jak dlouho jsme to jeli, ale přišlo nám to jako chvilička. Oba dva máme pocit, že jsme trhli nový rekord Nordschleife a jeli jsme tak
pět minut. Jestli to ale bylo 15 minut, 20 minut, nebo 25 minut, nevíme, ale jsme šťastni, že jsme Tatru po Nordschleife provezli.
Vystupujeme z auta a já mám pocit, že se nějak oteplilo, říkám tedy bráchovi: "Pěkně jsem se zahřál, už se mi nezdá že je tu taková kosa."
Brácha na to: "Jo to nás to kroucení volantem rozehřálo."
Já na to: "To spíš ten adrenalin, co se nám vyplavil, ale byla to jízda co?"
"To teda byla a to jsem si myslel, že to celé odbubláme na čtyřku. Že budu málem řadit za jedna to jsem nečekal", říká brácha.
"Na čtyřku jo, tak to budeme muset zajet na Indianopolis a ne do hor na Nürburgring s pomalu 80-ti zatáčkami", odpovídám se smíchem.
Trošku nás mrzí, že nám nevyšlo počasí, ale jedině tak jsme si mohli na vlastní kůži vyzkoušet pocity těch SPRÁVNÝCH CHLAPŮ, kteří tady s
Tatrami bojovali proti soupeřům, i se sebou samými. Za stejného počasí v plném závodním tempu se naslepo proplétali záludnými zatáčkami
Ringu, aby tak v potu tváře získali pro Tatru cenné vavříny. Bohužel těmi "shora" vůbec neoceněné. Hluboce se před nimi klaním a smekám.
Vždy, když si vzpomenu na tuhle naši turistickou jízdu po Nordschleife uvidím před očima tři bílé, tři žluté a tři oranžové T603 GT a B5 s
jejich posádkami a mráz mi přeběhne po zádech. To je zážitek na celý život, to se nedá popsat, to se musí prostě zažít!!!
Až do zavíračky se potloukáme po parkovišti, sledujeme končící volné jízdy a pak opouštíme brány Nordschleife. Parkujeme, ale hned před
bránou na venkovním parkovišti a chystáme si večeři. Po večeři ještě probíráme zážitky z jízdy a pomalu se chystáme ulehnout. Doufáme, že
se probudíme do slunečného počasí za burácení motorů vozů GT do roku výroby 1965, které tady mají zítra ráno trénovat na odpolední
Maratón 100 km a 400 km.
Bohužel se nám nepodařilo rozeběhnout kameru, ale aspoň tady na
www.youtube.com
si můžete prohlédnout jízdu po Nordschleife z pohledu pilota F1 z roku 1967. A věřte, že se trať téměř nezměnila, jen přibyla svodidla a
ubylo stromů kolem, jinak stěžejní zatáčky zůstaly po těch 40 let zachovány.
