Ráno vstáváme až po deváté, po nocích v autě si řádně vychutnáváme odpočinek v postelích s peřinami. V kuchyni na nás už čeká babička s nachystanou snídaní a tisícem dotazů, jak jsme se v tom světě měli. Líčíme tedy babičce naše putování světem a zároveň promýšlíme plány na dnešní pátou a závěrečnou etapu. Nakonec se domlouváme, že to Robinovi nemůžeme udělat, abychom se za ním v servise nestavili a rozhodujeme se ten kousek do Žďáru vrátit. Pak to vezmeme přes Velké Meziříčí na dálnici a přes Masarykův okruh, kam nás před odjezdem zvali bratři Hajduškové, budeme pokračovat domů do Kopřivnice.



Po půl jedenácté se loučíme s babičkou, já usedám za volant a vyrážíme do Žďáru nad Sázavou za Robinem. Počasí je opět nádherné i teplota vzduchu se oproti včerejšímu večeru podstatně zvedla a nás čeká jízda Vysočinou zalitou sluncem babího léta. Ve Žďáru telefonujeme Robinovi, že jsme tu a aby nás navedl do servisu. Po příjezdu nás vítá s jedním z kolegů a už hlásí, že se musíme chvíli zdržet, protože ostatní kolegové museli někam odjet, ale určitě nás chtějí vidět. Zatím nám ukazuje Tatru T613, kterou tady mají na renovaci. Stavíme tedy naší T603 vedle ní a děláme několik fotografií stařenky a její následovnice.



Mezitím se objevují i ostatní Robinovi kolegové a pouští se s námi do debaty a obhlížení T603. Necháváme je tedy nabažit a ptáme se Robina jak to vypadá s cestou na Velké Meziříčí. Říká, že by neměl být problém, jen kousek za Žďárem dělají nový asfalt, je tam kousek objížďka a tak nám vysvětluje, kudy to nejlépe objet. Mezitím se kolegové alespoň částečně nabažili pohledů a nabrali informace a tak se se všemi loučíme a vyrážíme směr Velké Meziříčí.

Po několika kilometrech skutečně dojíždíme k objížďce a snažíme se podle Robinových informací vybrat tu nejlepší cestu. Někde, ale děláme chybičku a ze zkratky se stává Tour de Vysočina. Někde jsme odbočili a cesta se začíná zužovat, kvalita asfaltu se zhoršuje stoupání je prudší a prudší a les houstne a snižuje se. "Tak tudy osobní Tatra nejela už snad padesát let, nebo jestli vůbec kdy!" říkám bráchovi, "To je jak lesní cesta u nás v Beskydech na Velkém Javorníku, nebyl tam dole třeba zákaz vjezdu?" Ještě chvíli stoupáme, stromečky se rozestupují a před námi se otevírá úchvatný pohled na nádherné panorama Vysočiny. "Tak tahle zkratka za to stála!", říkám bráchovi, když frčíme dolů z kopce na neutrál a po chvíli se opět napojujeme na tu správnou hlavní silnici směr Velké Meziříčí.

Ve Velkém Meziříčí máme naplánovanou zastávku s překvapením, o kterém prozatím netušíme, jestli vyjde. A to v Treining centru Opel, kde pracuje náš bratranec Petr. Bratranec hodně cestuje a tak netušíme jestli tam vůbec bude. Odbočujeme tedy k Opelu a už vidíme, že máme štěstí a Petr je zrovna venku na parkovišti a trénuje nové mechaniky. Klakson na plno, kynutí našich rukou ze stažených okýnek okamžitě ukončuje veškerý trénink a všichni mechanici přecházejí od Opelu k Tatře.

Bratranec nechápavě zírá a první jeho dotaz je: "Co tu děláte s Tatrou tak daleko od domova? Vždyť je to 250km." S hubami od ucha k uchu mu oznamujeme, že se vracíme z Monte Carla a tak jsme se zastavili na kus řeči, když onu u nás nebyl už ani nepamatujeme. V ten okamžik na chvíli vytřeštil oči, ale pak je na něm vidět, že nevěří a tak nám nezbývá než vytáhnout pohár a ukázat mu fotky na displeji aparátu. Konečně začíná věřit a žasne. Otáčí se k ostatním technikům a říká jim: "Víš co mě fascinuje, že oni si vytáhnou čtyřicet let staré auto z garáže a nebojí se s ním jet do Monaka", na to se otáčí k nám a dodává: "Víte vůbec co stojí odtah z Monte Carla?" já ho okamžitě opět s hubou od ucha k uchu uklidňuji slovy: "To, je Petře TATRA, né Opel!!!", Petr na to s úsměvem: "Jooo, já ti to jednou připomenu!"

To už se, ale do naší debaty mísí ostatní momentálně netrénováni technici se slovy: "Či by sme nemohli otvoriť kapotu motora?" Otevírám tedy kapotu a okamžitě mizí tři hlavy v motorovém prostoru. Vzápětí se jedna vynořuje a s přivřenýma očima a nosem nahoru žasne: "Ooooj, to je vóóóóóňa!" a druhá se přidává: "A tieho priestora okolo!" Já jim říkám: "Tak prosím pánové, svíčky, olej, znáte to, ne? Nebo to raději nechejte tak, ten notebook je vám naprd, my si to raději doma uděláme sami." Technici se usmívají a prosí: "Či by sme niemohli naštartovť!" Zapínám tedy zapalování, startuji spínačem v motorovém prostoru a technici opět žasnou a naslouchají bublání osmiválce. "No toto, to je niečo, naozaj to byli fachmani ti starí Tatrováci."



Nechceme už dále rušit techniky z jejich výcviku a tak nasedáme a pokračujeme směr Masarykův okruh. Jsme už trošku netrpěliví a těšíme se na shlédnutí tréninkových jízd Tatry Ecorra V8 sport a tak na dálnici nasazujeme na 120 km/h. Na okruh dorážíme bez problémů, jen asi 100m před bránou začíná mít brácha trošku obavy, jak se dostaneme až do depa. Říkám mu: "Klid, usmívej se, tvař se jako že tu patříme a jedeme to tu všechno vyhrát." Před závorou zpomalujeme, já stahuji okýnko a chystám si nějakou pohádku, jako, že patříme k Tatra 603 týmu a jedeme na jejich pozvání, což byla ostatně pravda. Než jsem, ale stačil cokoliv pronést tak se na nás pořadatelé usmívají a volají: "Aáááá, historici tak jeďte, jeďte!", zvedají závoru a kynou rukou abychom projeli. Na oplátku jim taky kyneme a troubíme.

Pomalu vjíždíme do depa a hledáme stan Tatra 603 teamu. Projíždíme uličkou mezi zaparkovanými návěsy a nasáváme atmosféru pravých závodů. Nestačíme se dívat vlevo, vpravo na závodní vozy kolem nás a přitom ještě hledat bratry Hajduškovy. Asi ve dvou třetinách po pravé straně uličky, poznáváme bílý návěs se stanem a znakem Tatra. Ještě více zpomalujeme a zastavujeme tak, abychom viděli do otevřeného stanu. V ten okamžik se hlavy všech členů Tatra 603 teamu otáčí za jim důvěrně známým zvukem a okamžitě ustávají v rozdělané práci. Zdenek na nás volá: "Nazdar, závodníci, tak jste tu! Zaparkujte vedle a pojďte povídat jak bylo!" Parkujeme tedy vedle návěsu a jdeme se přivítat se všema klukama.



Zdenek nás zve ke stolu ať se posadíme a netrpělivě se ptá: "Tak co, dojeli jste do Monaka? Jak jste dopadli?", "No vyhráli jsme to jak jinak může dopadnout Tatra v maratónu?", říkám mu s úsměvem. "Tak to gratulujeme!", říká Zdenek. A já už se smíchem dodávám: "No víš, ono to bylo tak trochu jako děda s panem Čechmánkem v šedesátém čtvrtém, dojeli jsme jako jediní." A líčím ve zkratce průběh, jak někteří odpadli už na startu skokem do lesa a postupně odpadali i další. Celý T603 team se řehtá na celé kolo a Zdenek říká: "No co, hlavně že jste dojeli, vítězi jste vy a historie se už neptá jak to bylo." a Standa dodává: "Kluci děda to všechno tam shora vidí, je na vás hrdý a je dobře, že jste to dokázali a do Monte Carla dojeli, když jemu se to v tom šedesátém, kvůli nepřejícím funkcionářům nepodařilo. A nemáte náhodou hlad? Dáte si s námi červenou závodnickou polévku?" a staví před nás talíře. "Nejdříve dáme Zdeňkovi, on za chvíli pojede trénink." a už nalévá do připravených talířů gulášovou polévku.

Děkujeme Standovi za vynikající gulášovou polévku a sledujeme začínající balet kolem Ecorry V8 sport. Standa hlásí: "Kluci 30 minut do startu. Tatra stojí na zvedácích, bez kol, dveří a kapot a my jen zíráme. Jarda se Zdeňkem tankují palivo, ostatní kluci nasazují kola. Standa přikazuje utřít prach z palubovky, aby Zdeňkovi neprášil do očí. Nasazují se dveře a upevňují kapoty. Standa se nás ptá jestli jsme jí už viděli v plném tempu, odpovídáme, že ještě ne, jen několikrát popojíždění. "Až ji uslyšíte letět kolem boxů, tak to ucítíte burácení až tady u srdíčka.", říká nám.



Auto je ještě na zvedácích a Standa dává pokyn ke spuštění motoru, aby se před jízdou trochu prohřál. Ozval se startér a zaburácel motor, Standa měl pravdu dunění motoru je cítit až u srdíčka a to ještě Tatra ani nejede. Zdenek už je v kombinéze a usedá do kokpitu vozu. Kluci spouští zvedáky a Ecorra couvá z boxů, aby vyrazila na okruh do tréninkových jízd.



Standa nás vede přes boxy až k zídce s plotem v cílové rovince, kolem už projíždějí první trénující vozy a za chvíli se na začátku cílové rovinky objevuje i Zdenek. Proletí kolem nás za hlubokého dunivého zvuku vzduchem chlazeného osmiválce, který je oproti ostatním bzučákům, které tady jezdí, skutečně impozantní. Za ním jede červené Ferrari, "s tím bojujeme o páté místo v seriálu.", říká Standa. Teď se kolem nás prohnaly dva stříbrné mercedesy, na konci rovinky dupli na brzdy a zmizeli za zatáčkou. "Tak na ty našich 400 koní nestačí, ti vedou letošní seriál, ale příští rok bychom se chtěli dostat na 450 koní a posunout se v umístění nahoru." Čekáme na další průjezd Ecorry, ale Zdenek zajíždí do boxů, zastavuje a mechanici se vrhli na levé přední kolo. Nezdálo se mu utažení a tak to mechanici napravují. Hned na to Zdenek vyráží do dalšího tréninku. Po dvou odjetých okruzích je zpět v boxech a opět se opakuje nějaký problém s utažením kola. Poté ještě odkrouží několik kol a 20-ti minutový trénink končí. Na okruhu utichlo burácení motorů a my se s bráchou vydáváme na obhlídku ostatních vozů zaparkovaných v boxech. Kdo ví, kdy se nám opět taková příležitost naskytne a tak pořizujeme fotografie a prohlížíme si zblízka všechny vozy, které tu stojí.



Prohlídku končíme mezi poršáky a vracíme se zpět do stanu Tatra 603 teamu. Tatra už je opět na zvedácích a na Zdeňkovi je vidět ne zcela dobrá nálada, opatrně se ho ptáme jestli si můžeme sednout do Ecorry, udělat fotky a pak že už nebudeme zdržovat a překážet a pofrčíme domů. Zdenek nám dává svolení a tak rychle fotíme. Pak se už loučíme s kluky s Tatra 603 teamu a vyrážíme do poslední části dnešní etapy. Kluci nám přejí šťastnou cestu a ať těch posledních 170 km v pořádku dokončíme.

Opět se střídáme, za volant usedá brácha a vyrážíme. Na bráně nás opět vesele zdraví pořadatelé a my opouštíme Masarykův okruh. Jedeme přes část starého Masarykova okruhu a brácha má chuť si objet jeden okruh, já mu to ale rozmlouvám, že už máme zpoždění. doma nás už čekají a to by znamenalo další půlhodinku zdržení. Domlouváme se, že to tedy necháme na jindy a tak alespoň přibrzďujeme udělat rychlé foto v boxech bývalého Masarykova okruhu. Pak už najíždíme na dálnici a míříme směr domov.



Před Vyškovem nás čeká ještě asi půlhodina zdržení v zácpě. Po projetí půlkou Evropy totiž potkáváme první nehodu, asi tří pomačkaných aut v sobě, naštěstí to vypadá, že se to obešlo bez vážných zranění. Dále už cesta probíhá bez problémů, až na několik netrpělivých telefonátů našich milých, kdy že už to přijedeme. Hlavně dcera Adélka, že se už nemůže dočkat.

Kolem 18-té hodiny večerní konečně po pěti dnech dorážíme zpět do místa startu maratónu v Závišicích. Hned na začátku obce bydlí teta Jana a vidíme jí jak stojí u plotu a mává na nás s kyticí růží. Jen přibrzďujeme u plotu zdravíme tetu, bereme si kytici a za troubení projíždíme místem startu u obecního úřadu v Závišicích a děláme okružní jízdu po obci. Lidé nás zdraví a nadšeně mávají. Ještě nabíráme Adélku a ženušku a míříme do Kopřivnice domů odkud Alois Mark s touto Tatrou před 40-ti léty vyrážel do maratónu na Nürburgring a kam jsme se my po 40-ti létech z maratónu opět vrátili.



Čekalo nás tam milé přivítání šampaňským s rodinnými příslušníky a nejbližšími přáteli a sousedy.



Co říci závěrem: Tatra naši důvěru nezklamala, i po těch 40-ti létech prokázala své kvality a bez jediného problému nás spolehlivě provezla půlkou Evropy tam i zpět. Dokonce se dokázala vyrovnat i dnešním moderním vozům a co do pohodlí cestování i mnohé překonala. Nebyli jsme nikdy z jízdy nijak unaveni a měli jsme pocit, že čím více toho urazila, tím lehčeji jela. Urazili jsme 3164 km spotřebovali 272,1 litrů benzínu a asi 1,2 litrů oleje, což činí vynikající průměrnou spotřebu 8,6 l/100km.

Úplným závěrem bych chtěl poděkovat všem sponzorům, za podporu naší T603 bez níž bychom v maratónu startovat nemohli. A to firmám Spedos, Walter, MammoCentrum Nový Jičín, Dytron s.r.o. a Fotomorava.