Ráno se probouzíme krátce po svítání a vítá nás vidina hezkého dne. Nebe je sice ještě pokryto střední oblačností, ale ta se pomalu protrhává a odsouvá dále k východu. Než vyrazíme tak už bude slunce hezky svítit.

V sousedním pokoji hotelu Mitsubishi Colt z roku 93 se probouzí mladý Ital, kýváme mu na pozdrav a obhlížíme jeho netypickou zelenou metalízu. Pouštíme se do česko-italsko-anglické diskuze o barvě jeho vozu. Prý je to jeho vlastní výtvor a Colt má celkově o nějaký ten koník navíc proti běžné sériové verzi a je to super autíčko. Na naši T 603 ho zajímá rok výroby a když mu říkám, že tam máme schovaných 8 válců a 105 koní obdivně zahučí a ptá se na spotřebu. Dostává odpověď, že teď jedeme 9 litrů na 100 km, ale že na 15 litrů taky není problém se dostat.

O kousek dál stojí zlaté Volvo, které nás včera večer na dálnici zdravilo mohutným troubením a máváním. Probouzí se v něm pán kolem padesátky a zřejmě jeho syn. Chvíli se protahují a pak oba míří k nám. Chvíli obchází kolem Tatry a pečlivě si jí prohlíží. Když se zastaví před přední maskou, brácha mu říká: "Tatra!" Pán souhlasně kývá hlavou že ví. Taky ho zajímá rok výroby a říká, že je z Milána a tam mají členové místního klubu 5 černých šestsettrojek. Trošku se tomu divíme, ale říkáme, že pět Tater po kupě v jednom městě v zahraničí je krásné. Ve zkratce mu líčíme Marathonskou historii naší Tatry a dáváme odkaz na naše WWW. Ještě chvíli si šestsettrojku prohlíží, fotografuje a pak se s námi loučí.



My si dáváme snídani, samozřejmě nezapomínáme ani na našeho miláčka a dopřáváme mu tři čtvrtě litru motorového oleje. Po snídani ustýláme letiště v hotelovém pokoji Tatra a vyrážíme do II. etapy. Za volant usedá brácha, já opět spouštím stopky a jedeme. Už po pár kilometrech jízdy u města Mestre si vychutnáváme popojíždění v zácpě. Holt léto skončilo a mladí Italové, kteří přes léto nedělají teď zase míří do práce. Zácpa nás asi půl hodinku pozdržela a pak nastala nudná pasáž po rovných italských dálnicích. Naštěstí začal provoz řídnout a tak jsme mohli opět frčet naší stovečkou dále na západ.

U města Brescia měníme kurz směr jih a po 7km zastavujeme na doplnění pohonných hmot. Počítadlo ukazuje, že máme ujetých 1085 km bez noční přestávky za 13h 40min a tak bychom měli být za 2/3 cesty. Tankujeme 39,20 litrů italské 95 s přísadou českého aditiva a po 20-ti minutové přestávce na svačinku a vystřídání se za volantem vyrážíme vstříc pobřeží středozemního moře.

U Ovady se začíná nudný ráz rovinaté krajiny začíná měnit v hornatou a užíváme si pohledů na kopečky velice podobné těm našim z Beskyd. Vlevo před námi je nejvyšší kopec s vysílačem, připomínající naši Lysou horu. I dále směrem doprava od tohoto kopce máme před sebou celé "Beskydy" "Smrk" na který přes "Velkou Stolovou" vážou "Pustevny" dále stoupající kousek hřebene, na kterém chybí jen kaple s vysílačem a byl by to "Radhošť". Hřeben pak dále doprava klesá do průsmyku "Pindula" a když použijeme už více fantazie tak vpravo od "Pinduly" se tyčí "Velký Javorník".

Dálnice se začíná pod koly T603 zvedat a jak se zdá italský horský vzduch a benzín 95 ji chutná. Jen mírně přidávám plyn a stále držím naši cestovní stovečku. Zato moderním vozům obsahů do 1,4L dochází dech a my míjíme jeden za druhým. Jen občas uhýbáme vozům podobného obsahu jako máme my a noha na plynu má chuť i je trošku potrápit.

Horizont před námi se postupně snižuje a vypadá to, že brzy začneme klesat z hor dolů ke středozemnímu moři. Máme pravdu a sešup je to hezký, dokonce nám při brzdění motorem na 4. převodový stupeň dvakrát plesklo z výfuku. Vyjíždíme z posledního tunelu a najíždíme na monstrózní mostní konstrukci tyčící se vysoko nad údolím a po levé straně vidíme modré vlny středozemního moře. Úchvatný pohled, který nám bere dech a nám už zbývá "jen" asi 200 km do cíle.



Jízda po klikaté dálnici nad pobřežím Středozemního moře je mnohem zajímavější než rovné úseky v severní Itálii a kilometry nám rychle ubíhají. Obloha před námi se už pěkně vyjasňuje a teploměry u dálnice ukazují krásných letních 27 st. C. Než jsme se pokochali výhledy na moře je tu konec posledního placeného úseku italské dálnice a my po několika stovkách metrů, překračujeme hranici do Francie. Tady nás čeká náročný navigační úkol, sjet správným sjezdem z dálnice a hlavně, nalézt cíl na tenisových kurtech v Monte Carlu. Ze satelitních snímků mám zjištěno, že by to měl být druhý sjezd ve Francii, ale pořadatelé před startem říkali, že to už není přímo Monte Carlo, ale Menton. Chvíli tedy váháme u prvního sjezdu z dálnice, který je na Menton. Naštěstí se do odbočovacího pruhu vedle nás natlačilo Porsche a tak jsme nuceni jet na další sjezd. A je to ten správný, přesně podle satelitních snímků. Sjíždíme tedy z dálnice a podjíždíme ji. Na první křižovatce se rozhodujeme kudy dál, všemohoucí satelit říkal doprava, směrovací cedule na Menton jak říkali pořadatelé, ukazuje doleva. Volíme tedy doleva a už po necelém kilometru je nám jasné, že jsme měli jet doprava. Rozhodujeme se sjet až úplně dolů k moři a potom podél pobřeží doprava na Monte Carlo.

Jízda po pobřeží je úchvatná, po levé straně máme krásnou písčitou pláž, na které je spousta lidí a hodně jich vidíme se koupat v moři. Cestu z obou stran lemují palmy a napravo od cesty ve svahu jsou překrásné domy se zahradami. Bloudění tady stojí skutečně za to. Silnice podél pobřeží začíná stoupat a vyhání nás od moře zpět nahoru. Nezbývá než zastavit a zkusit se poptat na cestu. Zastavujeme u mladého muže, stříhajícího živý plot před jedním z domů. Ukazujeme mu satelitní snímky tenisových kurtů a snažíme se doptat na cestu. Spouští na nás něco francouzsky a ukazuje rovně a potom doleva. Jediné slovo, které jsme mu rozuměli bylo Monte Carlo.

Držíme se jeho pokynů a narážíme na směrovku Monte Carlo, jak nám ukazoval. Po chvíli přijíždíme na kruhový objezd s nadjezdy a podjezdy, známka toho že jsme správně, podle pokynů organizátorů s z něj dostaneme k tenisovým kurtům - cíli našeho maratónu. Kruháč to je skutečně kuriózní má snad 8 výjezdů a z toho dva jsou do středu objezdu a pak pod kruháčem ven. Tak kam teď? Volíme první výjezd a už po několika desítkách metrů, kdy silnice opět stoupá nám je jasné, že opět špatně. No nic tak to zkoušíme na nejbližší křižovatce otočit, ale máme smůlu, byla to jednosměrka. Kousek dál nahoru vidíme, že silnice vede těsně podél srázu a mohlo by z ní být vidět dolů, kde že ty kurty vlastně jsou. Jedeme dál, na nejbližším příhodném místě zastavujeme a jdeme se podívat jestli ty kurty uvidíme někde dole pod námi.

Přes silnici je otevřená brána do zahrady, odkud by mohlo být vidět dolů a u ní paní. Ukazujeme jí satelitní snímek kurtů a ptáme se kde to je, říká, že to tak shora nepoznává a volá manžela. Ten to poznal na první pohled a vede nás na terasu své zahrady, odkud jsou nádherně vidět všechny kurty. Vždyť jsme nad nimi těsně projeli když jsme jeli na kruháč a potom místo dolů, znovu projeli nad nimi ještě o terasu výše a teď jsme nad nimi asi sto výškových metrů. Vidíme i parkoviště - cíl maratónu. Ukazujeme na něj a ptáme se jak se tam dostaneme. Pán říká, že to jsou všechno privátní parkoviště, ale že nás tam tedy dovede jestli to auto naproti je naše a ukazuje na T603. Nasedáme a následujeme velký terénní Jeep, který je do úzkých uliček Monte Carla "jako dělaný". asi po pěti minutách jízdy jsme opět na našem známém mimoúrovňovém kruháči a sjíždíme z něj odbočením do středu a jeho následným podjetím. Následuje kratičká rovinka končící pravou vracečkou ve které Jeep zapíná výstražná směrová světla a ruka z okýnka ukazuje na levou stranu silnice, kde je vstup na tenisové kurty.

Zastavujeme na malém privátním parkovišti a jdeme prozkoumat terén jestli jsme u těch správných kurtů a jak se dostaneme dolů o terasu níž. Po nahlédnutí přes okraj terasy vidíme velké parkoviště, jsme tu skutečně správně. Sledujeme auta projíždějící kolem vjezdu na parkoviště a čekáme jestli projedou i kolem nás, abychom opět někam špatně neodbočili. Zjišťujeme, že stačí sjet levou vracečkou dolů, na druhé odbočce doleva pak hned doprava a jsme tam. Nasedáme a vyrážíme konečně do cíle dálkového maratónu Závišice - Monte carlo. Posledních 30 metrů, odbočit doprava, 10 metrů a po 1478 km a 18,5 hodinách jízdy vítězně protínáme cílovou pásku. Parkoviště je poloprázdné, tribuny nebouří, ale naše Tatra to dokázala a jak po návratu říkal Standa Hajdušek historie se neptá, vítězem 3. ročníku Závišice - Monte Carlo jste vy a váš děda to "Tam shora" vidí a je na vás kluci hrdý!

Tatru parkujeme pod plátěné přístřešky, vypínáme motor a vystupujeme poplácat naši stařenku po blatníku a poděkovat jí za to, že to dokázala. Nezapomínám jí dodat, že bychom se i stejně tak dobře, rádi dostali domů. Otvíráme si bráchou plechovky piva a připíjíme na naše vítězství.



Následuje několik nezbytných dokumentačních fotografií, předání pohárů a tradá dolů na pláž ponořit se do modravých vln středozemního moře a vychutnat si pohodu a klídek pozdního odpoledne v Monte Carlu.



Po koupeli v moři se vracíme do hotelu Tatra na večeři. V nastávajícím šeru se kocháme vyhlídkou na osvětlené kotvící jachty a čím dál častěji slyšíme pískání gum a burácení motorů Poršáků a Ferrari, které k nám doléhá z centra Monte Carla. Shodujeme se, že starší kousky od Ferrari mají zvuk jako Žigul s děravým výfukem a kde se hrabou na Tatru. Jo a co teprve kdybychom měli laďáky co mají Hajdušci na jejich T603 B5, to by byl koncert.



Už se úplně setmělo a my nemůžeme jinak, než nastartovat Tatru a vyrazit do nočního života v Monte Carlu. Brácha se ujímá řízení a vyrážíme podél pobřeží do centra. Projíždíme osvětlenou ulicí mezi luxusními hotely v jejichž prosklených přízemích jsou prodejny automobilů. Jsou zde zastoupeny značky Mercedes, Bentley, Porsche, Ferrari, Lamborgini vše modely nejvyšších tříd a těch nejnadupanějších sportovních verzí.

Ulice končí kruhovým objezdem a za ním najíždíme na okruh Formule 1. Naše Tatra je na okruhu velké ceny Monaka, projíždíme pravou zatáčku lemovanou červenobílými obrubníky a zmocňují se nás závodní emoce. Vjíždíme do tunelu, na kterém svítí dopravní značka 50 km/h, takže necháváme horké hlavy zase vychladnout, ale cuká to s námi, pořádně profrčet tunelem. Tunel je v pravé zatáčce a ta se navíc ještě utahuje v televizi se to ani nezdá. Vyjíždíme z tunelu a jedeme doleva do přístaviště. To je zastavěno obrovskými výstavními stany a stany obehnány ploty, takže zbývá jen úzká ulička, kterou kličkujeme kolem bazénu a navíc má jiný tvar než při Velké ceně. Jsme na konci přístavu, teď musíme doprava na cílovou rovinku, zdá se mi, že tam jsme nějak brzy ještě jsme měli projet pravou, říznout to vlevo přes obrubník a pak až najet na cílovou rovinku, tak jak to znám nazpaměť z PC hry GP. Pak už to vidím proč to nejde, tato část je v běžném provozu v protisměru. Jedeme tedy po cílové rovince a pod koly se nám míhají startovací pole position. Před startovní čarou je zpomalovací hrb, zřejmě opět na horké závodnické hlavy. Projíždíme celou cílovou rovinku a zahýbáme doprava nahoru ke kasinu. Tady zírám podruhé jaký je to "krpál" v televizi to pořádně zkresluje, takové stoupání jsem nečekal ještě, že mají formule tolik koní, my to jedeme v hustém nočním provozu na trojku. Svah se začíná zmírňovat a my máme frčet dál rovně a do levé před kasinem, ale stojí tam policajt, brácha vyměkl a odbočuje doleva.

Pomalu projíždíme vedlejší ulicí a kasino vidíme jen z dálky, musíme se na okruh vrátit někde za kasinem a zkusit to znovu. Zastavujeme na semaforech a brácha lehce tůruje motor, aby nalákal pohledy kolem jdoucích. Ani to nebylo potřeba, prohlíží si nás každý, kdo jde kolem. Zaslechli jsme i dva starší pány jak říkají něco ve stylu: "Hmm, anglický vůz!?!" Pobaveně se tomu usmíváme a vyrážíme na zelenou. Pod kasinem se nám daří vrátit zpět na okruh a sjíždíme dolů k pobřeží do nejpomalejší zatáčky okruhu. Brácha se opět hecuje a dává jízdě svižnější ráz až v následující pravé zatáčce kvičí gumy. Opět najíždíme do tunelu a jdeme na druhé kolo.

Za tunelem jsme dojeli fialový autobus, který jsme odpoledne předjížděli na dálnici. Řidič se pokouší zřejmě provést turisty po okruhu a na třikrát najíždí do přístaviště. Vzhledem k té úzké cestičce mezi stany mu nedáváme naději a tak zastavujeme bokem a dáváme mu tak 15 min na zajetí a následné couvání zpět.

Kupodivu čtvrt hodinka uběhla a autobus necouvá, tak nasedáme a jedeme do druhého kola. Přijíždíme k místu, kde poprvé stál policista. Teď máme štěstí, je tam zase, ale na druhé straně skloněný k autu a baví se s řidičem. Toho využíváme a říkám bráchovi: "Jeď a nedívej se na něho!" Povedlo se projeli jsme a máme z toho radost jako malí kluci. Zpomalujeme a prohlížíme si kasino z boku, pomalu ho objíždíme a najíždíme před vchod. Kolem stojí samé Bentleye a Rolls Royce, ze kterých vysedají oháknuté páry a míří do kasina utratit nějakou tu tisícovku euráčů. Před vchodem zastavujeme chodcům a k nám přistupuje s úsměvem livrejovaný portýr. Smeká čepici a spouští na nás něco ve stylu jestli chceme zaparkovat vůz. S úsměvem kroutíme hlavou a brácha v češtině dodává: "Jo hochu to není automat, ještě nám to rozbiješ!" Řadí jedničku a pomalu pokračujeme v projížďce dokončit okruh.

Teď jsme teprve spokojeni, že jsme s naší Tatrou projeli skutečně celou Velkou cenu Monaka a před tunelem odbočujeme zpět na naše parkoviště. V hotelu Tatra s vyhlídkou na moře si chystáme postýlku a uléháme ke spánku. Moc se mi nedaří usnout, protože čtyřiadvacet stupňů v tuto roční dobu o půldvanácté večer je na spánek docela hodně. Brácha už chrní a stálé pískání gum a tůrování motorů se stává monotóním a nakonec i já usínám.