Je neděle 17.9.2006 8:30 ráno a Tatra T2-603 vyjíždí z garáže na startovní čáru Maratónu Závišice - Monte Carlo, aby změřila své síly s jedenácti mnohem mladšími soupeři. Už v pátek na přejímce vozů si na Tatru brousila zuby Škoda 110 Galia rallye teamu a hned první nedělní střetnutí ještě před příjezdem do prostoru startu v Závišicích vypadalo, že to chlapci z Galia Rallye týmu myslí vážně. Jejich rudobílý okřídlený šíp se prohnal kolem naší Tatry a za šlehání plamenů z výfuku zmizel za zatáčkou. Jako další se před příjezdem na parkoviště u startu kolem nás přehnal bílý Ford Cortina s modrými rychlými pruhy na kapotě a na střeše. Vypadá to ostře, jen aby to chlapci nepřepálili, do Monaka je to ještě daleko.

Šestsettrojka zastavuje na parkovišti před startovní rampou, kde už čeká 7 z 11-ti soupeřů. Přicházejí pořadatelé a dávají nám atraktivní startovní číslo 1, které lepíme na dveře. Kolem nás jsou hloučky lidí a objevuje se reportér z novojičínského deníku, aby s námi udělal rozhovor, který posléze vyšel i s fotografií ve středečním vydání.

Závišický kostel odbíjí devátou hodinu a Tatra 603 najíždí jako první na startovní čáru Maratónu Závišice - Monte Carlo. Je před ní asi 1500 km Evropou tam a 1500 km zpět a nikdo neví co všechno Tatru a její posádku čeká. Je odmávnuto a T 603 vyráží, nejdříve směr Štramberk, kde budou všechny vozy vystaveny na náměstí a potom do Hodslavic k nádrži Kacabaja, kde čeká všechny účastníky rychlostní prolog po parkovišti a přilehlých plochách.



Za Tatrou 603 startuje dalších 7 vozů a na trať maratónu se tak vydává 8 z původních 12-ti přihlášených soutěžících.

Ve Štramberku na náměstí je opět několik skupinek diváků, kteří si prohlížejí zaparkované soutěžní vozy. V 10:15 odjíždíme za Štramberku a míříme do Hodslavic na Kacabaju, kde nás již netrpělivě očekává asi 150 diváků, kteří se přišli podívat na rychlostní prolog po místním parkovišti.

Trať je postavena převážně na asfaltu, s jedním sjezdem na kamení a druhým na šotolinu a měří kolem 400m. Každý vůz má dvě tréninková kola a potom hned 5 kol na čas. Po startu je krátká rovinka po které následuje šikana levá-pravá a ven do rychlé táhlé levé, která se mírně utahuje. Opět kratičká rovinka se stoupáním podél zábradlí do levé vracečky o 180 stupňů pokryté prachem a štěrkem. Tady to na první pohled vypadá, pro naši plně naloženou Tatru na použití zpátečky. Jdu odkrokovat šířku a odhaduji to na 10 metrů + 2 metry po trávě to musí vyjít bez couvání. Za vracečkou je krátká rovinka a přejezd doprava na kamení, které přechází v šotolinu a zpět do leva na asfalt. Opět rovinka a přejezd doprava na šotolinu. Po šotolině mírnou levou zpět na asfalt a ta utahuje až do cíle. Prostě nic pro naši plně naloženou Tatru, maratón teprve začal a vyhrává se až v Monte Carlu.

Prolog Kacabaja pojede za Team Aloise Marka Tomáš Procházka. Naše Tatra má startovní číslo 1. a tak startuje jako první. Což posléze oceňujeme, protože na trati ještě nebylo vyházené kamení a díry.

Dvě tréninková kola si Tomáš projel rekreačním tempem, aby si našel nejlepší stopu a zjistil jestli se podaří projet vracečkou bez couvání, ukazuje se že jsem to odhadl správně, pravým kolem po trávě, ale vyjde to.

Je odmávnuto a Tomáš vyráží do prologu Kacabaja již ve svižném tempu, ale na jistotu, aby zbytečně nepoškodil vůz na kamení nebo šotolině a závod tak pro nás neskončil ještě než pořádně začal. Pět kol zdolal bez problémů, jistě to nebude nejrychlejší čas, ale s tím jsme počítali hned od začátku.

Na start dvou tréninkových kol najíždí bílý Ford Cortina pana Kladivy a jde do toho hned od začátku ostře. Po projetí šikanou se řítí táhlou levou ke vracečce a je hodně rychlý. Brzdí na plno, ale na prachem a štěrkem pokrytém asfaltu zablokovaná kola kloužou a Ford jede rovně ze zatáčky ven. Za zatáčkou je spousta místa, ale znamená to pro něj, že musí řadit zpátečku, couvnout a teprve pokračovat. Zbytek kola projíždí bez větších problémů. Najíždí do druhého tréninkového kola, úspěšně projíždí šikanu a řítí se do vracečky. Výsledek opět zablokovaná kola a zpátečka, ale už to bylo lepší zastavil o 2m dříve než napoprvé. Bez problémů dokončuje kolo a chystá se k ostrému startu na pět kol.

Ford Cortina je odstartován, šikanu už má zvládnutou a najíždí do vracečky, opět zablokovaná kola, ale tentokrát mu to vychází napoprvé i když je daleko na trávě. Následuje přejezd na kamení levá na šotolinu a doprava srovnat. Při srovnání doprava Fordu překmitává zadek na levou stranu a Ford je nasměrován doprava, pilot na to nereaguje kontrováním volantu a Ford míří na dvoumetrovou hromadu kamení. Najíždí na ni asi v polovině její výšky a je vymrštěn v pravém náklonu přes hromadu do lesa, kde se zastavuje o břízu. Jezdec i spolujezdec jsou v pořádku, možná trošku vystrašeni, ale tímto pro něj prolog končí a s ohnutým nárazníkem, rozbitými blinkry a světly i celý Maratón Závišice - Monte Carlo.



Jako třetí nastupuje do prologu Opel Kadet se startovním číslem 6, nemá s tratí žádné problémy jede zkušeně na jistotu a končí v prologu na třetím místě. Vůz č. 7 Škoda 1100 GT ÚVMV, Jana Smejkala do prologu nestartuje, kvůli malé světlosti vozu připomínající Ferrari a nakonec nenajíždí ani na start z Kacabaje do Monte Carla.

Nyní je na řadě pan Horák a jeho Trabant 601, díky svým rozměrům horký favorit na vítězství v prologu na Kacabaji. Hned od začátku na to pořádně šlape a je vidět, že mu rozměry trati skutečně sedí a nemá v žádných pasážích sebemenší problémy. Přes to je však jen těsně pomalejší než Opel Kadet a získává tak čtvrté místo.

Se startovním číslem 150 najíždí na start Škoda 110 Galia rallye teamu. Dvě zahřívací kola a start do ostrých pěti kol. V prvních třech kolech šlape rudobílý okřídlený šíp bez problémů a Lumír Galia předvádí ostrou závodní jízdu s maximálním využitím šířky tratě, kdy brousí pravým bokem keře po pravé straně trati. V každém nájezdu táhlou levou do vracečky jede na hranici smyku, či mírným smykem a před vracečkou podřazuje až na 1. převodový stupeň. Ve čtvrtém kole při tomto podřazování dochází k zablokování kol a zastavení motoru, vyšlapává spojku a ztrácí drahocenné vteřiny. Po průjezdu vracečkou na neutrál, která je v druhé její polovině z kopce motor opět naskakuje a Š 110 pokračuje do cíle. Jede značně pomaleji a je slyšet, že se škodověnce moc nechce. Ihned po projetí cílem motor utichá, Lumír Galia odstavuje vůz bokem trati a otevírá kapotu motorového prostoru odkud jde mírný dým. Prolog tak nedokončil, neboť se rudobílý šíp uvařil. Po chvíli se pokouší opět nastartovat, ale motor běží jen velice neochotně ve vyšších otáčkách a po ubrání okamžitě utichá a chladit se stále nechce. Na opravu před startem do Monte Carla má ještě nějakou tu minutku, ale nevypadá to moc nadějně.

Prolog se blíží ke konci a startují poslední dvě Š 120, místních borců, kteří trať stavěli. Na jejich jízdě je vidět, že ji oba mají dokonale zvládnutou a jejich jízdy jsou téměř shodné jako přes kopírák. Šikanou po startu oba prolétávají jako střely a táhlou levou jedou v mírném smyku. Do vracečky se hrnou na 2. rychlostní stupeň, aby to za pískotu diváků otočili na ruční brzdu. Zadkem vozu těsně míjí zábradlí a plynule pokračují v oblacích prachu zvířeného zadními koly na kamenitý podklad trati. Tlumiče a pneumatiky tady dostávají řádně zabrat a kameny od zadních kol odlétávají hodně daleko. Ani jízda po šotolině jim nečiní žádné problémy a oba tak rychlou a bezchybnou jízdou získávají první dvě místa v prologu na Kacabaji.

Pořadatelé předávají poháry vítězům prologu na Kacabaji a připravují se odstartovat vozidla do Monte Carla. Ve 12:30 je první na řadě Team Aloise Marka s Tatrou T2-603. Následuje krátké představení vozu a posádky a je odstartováno. Tatra 603 vyráží směr Valašské Meziříčí, aby pokračovala na Hranice na Moravě po silnici, kde v roce 1957 padl československý národní rychlostní rekord vytvořený Adolfem Veřmiřovským v Monopostu Tatra T607. V Hranicích na Moravě šestsettrojka najíždí na čtyřproudovku směr Lipník - Olomouc - Brno.

Na dálnici za Lipníkem nasazujeme stabilní rychlost 100 km/h jen na předjetí kamionů zvyšujeme na 110 km/h a v případě ze zadu spěchajících vozidel, krátkodobě na 120 km/h. Tento režim máme v plánu dodržovat celých cca 1500 km až do Monte Carla. Mělo by nám to stačit na slušný výsledek, neboť ostatní vozy neplánovaly použít dálnice v Itálii, ale objíždět ji bočními cestami, čímž se proti nám podstatně zdrží. Naši T603 by tento režim mohl vyhovovat, abychom ji neuhnali a taky neměli vír v nádrži.

Dálnice je poměrně rozpálená sluncem a ručička teploty oleje se ocitá na začátku červeného pole, ale dál už nestoupá. V Brně na odbočce na Mikulov jsme po hodině a tři čtvrtě od startu na Kacabaji a počítadlo kilometrů ukazuje od startu v Závišicích přesně 170 km. U přehradní nádrže Nové Mlýnů dojíždíme jedinou osobní Tatru, kterou jsme za celou cestu Evropou potkali. Je to krásná Tatřička 57, zřejmě na nedělním výletě, nebo vracející se z nějakého setkání veteránů. Navzájem si máváme a troubíme a pokračujeme na hraniční přechod Mikulov.



V Mikulově na poslední benzínce před hranicemi plníme nádrž až po vrch, k našemu údivu jen 20 litrů na podle počítadla dosud ujetých 216km, což znamená pod 10 litrů na 100 km (počítali jsme se spotřebou kolem 11 l/100km). První zastávka rovněž znamená první obdivovatele kolem T603. Vůz se líbí především číšníkům z motorestu, kteří opouštějí zákazníky a jdou se pokochat ladnými tvary šestsettrojky. Ptají se nás, při pohledu na startovní číslo a reklamy sponzorů, odkud ze závodů se vracíme. Odpovídáme jim, že jsme právě v závodě polohistorických automobilů Závišice - Monte Carlo. Střídáme se s bráchou za volantem a vyrážíme na celnici. Je po dovolených, celníci nás ani nezastavují, jen mávají ať jedeme. Tak jsme v Rakousku a míříme směr Vídeň. Teď je třeba dávat pozor na začátky obcí, aby nám rakouská policie nenarušila náš devizový rozpočet. V obcích měřiče nikde nevidíme, až mezi polema na křižovatce s omezením na 70km/h vidíme volně odložené auto a v něm dva chlápky s radarem.

Do Vídně dorážíme po třech a půl hodinách a tachometr ukazuje ujetých 284 km. Na světelné křižovatce vedle nás na červenou zastavuje první poršák, kterých s blížícím se Monte Carlem na silnicích postupně přibývá. Zdravíme řidiče pokynutím ruky, oplácí nám stejným gestem a úsměvem. Vídní projíždíme plynule, bez odpolední zácpy a bez bloudění, jen jednou přejíždíme na poslední chvíli do toho správného pruhu směr Gratz.

Na dálnici Vídeň - Gratz se nic mimořádného neděje, osmi válec si lechtáním plynového pedálu krásně ševelí při své stovečce a kilometry ubíhají. Gratz míjíme po 5-ti hodinách a 40-ti minutách od startu na Kacabaji a počítadlo tachometru nám říká, že jsme na 496 km trati, což by měla být přibližně 1/3 cesty.

Za Gratzem na Klagenfurt a Villach začíná dálnice pomalu stoupat a rovné úseky začínají střídat zatáčkovité pasáže. To se bráchovi začíná líbit a říká, že se cítí jako na závodní dráze na Nürburgringu. Počasí před námi se začíná kazit, vjíždíme do pěkného černa a vypadá to že bude brzy pršet. S větší nadmořskou výškou a změnou počasí se citelně ochlazuje a tak zapínáme naše kombinézy, které přestávají být jen dobře vypadajícím doplňkem a začínají plnit svůj účel. Ochlazení si také pochvaluje ručička teploty oleje, která už má zpět do červeného pole daleko a už se tam za celou cestu do Monaka a zpět nevyšplhala.

Před Klagenfurtem začínají padat první kapky deště, ale je to spíš jen takové menší mrholení, než déšť. U Klagenfurtu sjíždíme na čerpací stanici. Do Itálie nám zbývá ještě něco kolem čtyřiceti kilometrů, ale nevíme, jestli je cestou ještě nějaká čerpačka a v Rakousku vychází benzín levněji než v Itálii. Opět tankujeme co se vleze, na stojanu se objevuje cifra 34,76 litrů a ujeto už máme 645 km za 8 hod 35 min. Zapínáme mobilní telefony, abychom zjistili jestli jsou nějaké nové SMS zprávy a nestačíme se divit. V soutěži pokračujeme sami i ostatní vozy odpadly. No nic říkám bráchovi: "Jestli my dojedeme, tak to budeme jako v šedesátém čtvrtém děda s p. Čechmánkem, kdy Marathon Liége - Sofia - Liége v kategorii do 2500 ccm dojeli jako jediní a tím vyhráli."

No nic, tak to už nemusíme spěchat a můžeme v klidu povečeřet. Vytahujeme řízečky, co nám na cestu nachystaly naše milované ženušky a pouštíme se do jídla. Najednou vidíme, přicházet k nám dvě postavy a slyšíme hlasy: "Ja som ti vravil, že prijela šesťstotrojka, tie svetla a zvuk poznám aj keby som spal a nie to tvoje ej ty ko..t, kde by sa tu vzala šesťstotrojka, že či mám hmlu v očiach. Tak si ju choď pozrieť". Jsou to dva naší Slovenskí bratia řidiči kamionů, kteří si taky udělali přestávku a zahlédli náš příjezd. Pouštíme se do debaty co děláme tak daleko a kam jedeme. Chlapi se kochají ladnými tvary T603 a pohledem na 8-mi válec pod kapotou a debatují s námi nepublikovatelnými výrazy, jací že to byli a jsou ve vládě chytrolíni, že Tatru a její osobní vozy těma "rozhodnutími shora" takto pohřbili. Nakonec se ještě jeden z nich zmiňuje o svém synovci, který strejdovu T 603 vyměnil za starý mercedes, ještě strejda nebyl ani pochovaný. Mercedes je dávno ve šrotu a teď má prd, přitom mohl dělat takovou parádu s T603.



Loučíme se s kamioňáky a přejeme si šťastnou cestu. Ještě dojídáme řízečky a pak už vyrážíme vstříc dalším dobrodružstvím. Za volant usedám opět já a vyjíždíme z parkoviště k nájezdu na dálnici. Dojíždíme ke křižovatce a brácha říká: "Tak doprava, nebo doleva?" odpovídám mu: "Jasně, že doprava šestsettrojka přeci měla být v Monaku už před skoro 50-ti léty a mi už nebude nikdo říkat, že tam nesmí!" Zatáčím doprava a najíždím na dálnici směr Udine.

Za Villachem dálnice pěkně klesá, čehož využíváme a řadíme oblíbený 5. rychlostní stupeň, otáčky 800 za minutu, rychlost 120 km/h. Jen občas dávám za čtyři, protože dálnice se klikatí a silnice je ještě pořád mokrá od mírného deště. Udine míjíme po 10 hodinách jízdy a 788 km. Jsme za polovinou trasy, nic nás už nehoní a tak se rozhodujeme, že můžeme ukončit dnešní etapu a někde si zdřímnout.

Vybíráme si následující větší čerpací stanici a sjíždíme z dálnice na parkoviště. Zastavujeme Tatru pod plátěným přístřeškem, které jsou všude na větších parkovištích a Tatra tak vypadá, jako zaparkovaná v závodních boxech. Počítadlo kilometrů ukazuje 843 km a stopky zastavujeme na čase 10 hodin 40 minut od startu na Kacabaji.

Na parkovišti kousek od nás stojí auto s českou SPZ. Zdravíme manželský pár s vnukem, který čeká na rodiče vracející se autobusem z dovolené. Mají přesednout k nim do auta a všichni pak spolu ještě pokračovat na další dovolenou. Rovněž se nás ptají, kam máme namířeno. Po sdělení, že do Monaka, nám to schvalují, že je tam nádherně a ať nezapomeneme navštívit botanické zahrady u hradu. Chtějí vědět, za jak dlouho budeme pokračovat, že by chtěli slyšet zvuk motoru šestsettrojky. Když se dozvídají, že tu hodláme přenocovat, jsou trochu zklamáni, ale přejí nám šťastnou cestu a upozorňují na místní bandu. Prý si taky zdřímli, trochu víc ve stínu, aby je nerušilo světlo lamp. Přijelo k nim auto s šesti italskými výrostky a začali jejich auto obcházet, že by ho nejspíš chtěli vykrást. Nevšimli si jich přes tónovaná skla, že tam spí. Jakmile se zvedli, tak naskákali do auta a pokračovali nejspíš na další benzínku.

Takto "povzbuzeni" uléháme ve spacácích na naše letiště v hotelu Tatra a definitivně tak končíme I. etapu jízdy Evropou.