Tak jsme se konečně dočkali! Sobotní ráno nás probouzí mohutné burácení závodních motorů a začínající čilý ruch v paddocku. Na nic nečekáme, vyskakujeme ze spacáků, ani nesnídáme a okamžitě se zapojujeme do víru velkých závodů. Mlha je sice i dnes, ale viditelnost se zlepšila ze včerejších 30m na 100m. Pořadatelé zřejmě mají informace, že se počasí bude i nadále zlepšovat, nebo už nedokázali závodníky udržet v klidu a chystají se, pustit je konečně na trať.

Dnes jsou již všechny stany otevřeny a tak si je pomalu procházíme od konce paddocku, kde parkujeme, směrem ke vjezdu. Jsou zde skutečně nádherné kousky a člověk pomalu neví, kam se dříve podívat. Při prohlídce se dostáváme až ke vjezdu na nový okruh a tam už čekají na první trénink AvD Oldtimer Gran Prix závodní speciály GT do roku výroby 1965. Tedy právě ty kousky, které nás nejvíce zajímají. Historie 60-tých let na nás tady dýchá a my máme možnost se jí doslova dotknout.



Od vjezdu na okruh se vracíme podél zadní strany boxů a zjišťujeme, že jsou otevřeny pro veřejnost. Brácha okamžitě vyráží ke dveřím do jednoho z boxů a říká: "Jdeme tam, tam budou ty nejcennější kousky." Procházíme dveřmi dovnitř a zjišťujeme, že měl skutečně pravdu. Uvnitř jsou převážně formule F1 do roku výroby 1978 a prototypy takzvané "placky" z téhož období, o kterých nám děda říkal, že jsou ještě rychlejší než F1. Což asi byla pravda, protože máme možnost obhlédnout dvanáctiválec Ferrari Mária Andretiho a ten vypadá na pořádného dravce.



Z vozů formule F1 si prohlížíme legendární černozlatý vůz Lotus v barvách John Player Special, jehož barevné provedení se mi vždy líbilo.



Nebo McLaren TEXACO-Marlboro, Emerson Fittipaldiho.



Zjišťujeme, že se dá skrz boxy vyjít ven na dráhu do prostoru PITSTOP a tak se tam jdeme podívat. Betonové panely před boxy vypadají jako ty původní, na kterých zastavovaly T603 každé 10-té kolo k dotankování paliva a výměně pneumatik, jako to známe z fotografií. Nebýt nových budov boxů, tak v té mlze máme pocit, že jsme se skutečně vrátili v čase o 40 let zpátky.



Protože v mlze toho prozatím ještě není moc vidět, vracíme se zpět do boxů, prohlížet další technické zajímavosti.

Nevíme jak dlouho jsme strávili uvnitř boxů, když z dráhy slyšíme burácení motorů. Okamžitě spěcháme ven a žasneme. Mlha ustoupila tak, že je vidět téměř celá cílová rovinka a přes boxovou uličku najíždějí GT vozy, které jsme ráno viděli připravené u vjezdu na okruh. Motory závodních vozů burácejí a těsně kolem nás projíždějí na dráhu Nürburgringu, aby to tam pořádně roztočili. "Tak jsme se konečně dočkali, sice to trvalo, ale teď to stojí za to, co?" Křičím bráchovi do ucha. "To by mě ani ve snu nenapadlo, že budeme mít takový zážitek a přímo z první ruky", odpovídá brácha.



Klaxon v boxech oznámil, že i poslední vůz je již na trati a všichni, kdo byl v boxech se rozeběhli k plotu boxové zdi. Ani my na nic nečekáme a běžíme zaujmout co nejlepší místo. Oběma se nám podařilo uzmout mezeru mezi ploty a tak máme skvělý výhled na cílovou rovinku. Na začátku cílové rovinky se objevují první vozy a řítí se k nám. Pořádně na to šlapou, což dokazuje už druhý z nich výjezdem na cílovou rovinku. Na ještě mokré trati mu ustřelil zadek a moc nechybělo, aby skončil v kačírku vedle trati. Proletěli kolem nás a pokračují do dalšího kola. Blíží se k nám Mini Cooper a předjíždí ho Ford Mustang s více než pětilitrovým motorem a pořádně dunivým zvukem motoru.



Sotva kolem nás proletěl, podívali jsme se s bráchou na sebe a oba uznale pokývali hlavami. To je teda nářez, tréninky a taková palba, co pak bude v závodě. Žádné šetření svých miláčků, ale pořádně z ostra do toho jdou. Asi v polovině tréninku zajíždí Ford Mustang do boxů a my jsme svědci střídání jezdců.



Dodívali jsme se až do konce tréninků, počkali až GT vozy opustí okruh a pořadatelé nás zahnali zpět od zdi k boxům. Právě totiž začínají najíždět monoposty Formule Junior k prvnímu závodu AvD. Oldtimer Grand Prix.

Dávají si jedno zahřívací kolo, pak ještě jedno zaváděcí a následuje letmý start do závodu na 11 kol. Během závodu Formule Junior se mlha úplně rozpouští, dokonce se protrhává oblačnost a trať pomalu osychá. Já to komentuji: "Tak to by už měli zajet měnit mokré gumy za suché. Že by jsme viděli mechaniky v akci?" Brácha odpovídá: "No to by měli už mají nejvyšší čas." Jenže nic se neděje a všechny Formule Junior dokončují závod na mokrých gumách.



Blíží se jedenáctá hodina a ta rozhodla, oblačnost se konečně protrhala a my po 4 dnech vidíme opět sluníčko. Z boxů vytlačili prototypy (placky) a chystají se na závod. My máme možnost zblízka shlédnout přípravu Ferrari 712 Maria Andretiho, se kterým pojede Paul Knapfield z Velké Británie a vůz Lola 280, který pilotuje Leo Voyazides, také z Velké Británie.



Jezdci usedají do kokpitů, mechanici jim utahují bezpečnostní pásy a upravují zpětná zrcátka. Paul Knapfield dává pokyn mechanikům, aby připojili baterie pro nastartování, zapíná zapalování a startuje. Ozvalo se zatočení startéru a boxem se rozlehlo mohutné burácení dvanáctiválcového Ferrari, až z toho přecházel mráz po zádech a nebylo slyšet vlastního slova. Jezdci prohřívají motory a čekají na pokyn startéra, aby mohli vyrazit do zahřívacího kola. Startér dává pokyn a celé závodní pole se vydává na trať, opět následuje zahřívací a zaváděcí kolo a po nich letmý start.

Hned od startu jdou do čela právě Paul Knapfield na Ferrari 712 a za ním se startovním číslem 44 Leo Voyazides s vozem Lola 280. Oba jezdci si hned od prvního kola vybudovali před zbylou skupinkou podstatný náskok a souboj o první místo se děje mezi nimi. Na Ferrari je vidět, že je přeci jen o malinko rychlejší a tak si stále udržuje bezpečný náskok. Až při průjezdu do 7. kola jede najednou v čele Lola 280 se startovním číslem 44 a Ferrari nikde. Teprve na konci hlavní skupinky se Ferrari objevuje a začíná dotahovat ztrátu. Zřejmě nějaká jezdecká chyba Paul Knapfield ho stála první místo a tak v závodě na 30 min. vítězí po 14-ti ujetých kolech startovní číslo 44 Leo Voyazides na voze Lola 280. Zřejmě je 44-ka šťastným číslem Nürburgringu!

Je něco před polednem, následuje krátká přestávka a tak toho využíváme k návratu k naší T603 a snídani spojené s obědem, kterou jsme ráno v tom fofru nestihli. Ačkoli máme T603 zastrčenou až hodně vzadu v depu, tak vizitky, které jsme nechali za stěračem zmizely. Zůstala tam jen jedna, kterou si už nikdo netroufl vzít. Dáváme si oběd a teprve teď vidíme, kolik lidí se u Tatry zastavuje a se zájmem si ji prohlíží. Přichází k nám i klučina přibližně v našem věku a říká, že jeho otec má fotky T603 B5 z Marathonu de la Route 1967. Chvíli se bavíme a já mu dávám vizitku. Říká že napíše, ale tady dělám chybu, že i já si na něj neberu kontakt, abych ho mohl případně kontaktovat a požádat o ty naskenované fotografie.

Protože se pomalu blíží třináctá hodina je čas vyrazit zpět k trati, abychom nepropásli zlatý hřeb dnešního dne a to závod Formule F1 do roku výroby 1978. Bereme sebou i kameru, která se konečně umoudřila a vyrážíme. Brácha navrhuje vylézt po schodech nahoru na střechu boxů a odtud shlédnout celý závod F1. Nahoře máme krásný výhled a vidíme i část Nordschleife nad kterým se tyčí hrad Nürburg. Na Nordschleife už probíhají sobotní volné jízdy pro veřejnost.



Přesunujeme se na druhou stranu střechy a přicházíme právě včas, abychom stihli start F1. Je odstartováno a kolem nás se míhá jeden monopost za druhým. Je to skutečně parádní podívaná, i když v porovnání s dnešními monoposty F1 je tam vidět ten 30-ti letý rozdíl. Zřejmě se na nich ta léta podepisují, protože mají největší "úmrtnost" ze všech vozů, co zde doposud jely. Ono se není také moc čemu divit, když jejich motory musí pracovat při extrémním výkonu. Během závodu na 13. kol dva monoposty zajíždějí do boxů a už se na trať nevracejí a třetí jeho pilot odstavuje bokem na trávu v cílové rovince.



Po závodě F1 následuje krátká pauza, které využíváme k přesunu na protější tribunu a čekáme na další monoposty F1 tentokrát do roku výroby 1960. To je poměrně oddechový závod, na čele se usadily vozy vyrobené v poválečném období a na konci si v poklidu krouží předválečné kousky. Je to spíše exhibiční jízda než ostrý závod. I když součastná široká trať Nürburgringu, může klamat a kdyby se tyto monoposty vrátily na úzké silničky tehdejších okruhů, jistě by o dramatické okamžiky nebyla nouze.



Jestliže předchozí závod byl oddychovým tak následující nenechal sedět na sedadlech jediného diváka. V programu je napsána kategorie ORWELL SuperSports Cup, což není nic jiného, než další prototypy "placky" roku výroby 1966 až 1976. Okamžitě po startu se hrne celé závodní pole do první zatáčky a nikdo z diváků nevěří, že se jim tam podaří srovnat. Mnohdy to vypadá, že se už musí sťuknout, ale nakonec se tam všichni vlezli a pokračují do prvního kola.



Po chvíli už opět vidíme celou smečku, jak se řítí cílovou rovinkou mnohem rychleji a všichni si dávají s brzděním na čas. Konečně ubírají plyn, jdou na brzdy a mnoha z nich šlehají z výfuků plameny. Asi v polovině startovního pole dostává jeden vůz smyk a v hodinách opouští dráhu. Okamžitě se všichni diváci zvedají ze sedadel, aby lépe viděli. Tento tělocvik pak preventivně opakují při každém průjezdu čela závodu, které je značně vyrovnané a vyplácí se jim to, neboť v dalších kolech jsme svědci ještě tří výletů mimo trať. Pokaždé se jim však podařilo vrátit se na trať a pokračovat v závodě. Oba s bráchou uznáváme, že to byla skvělá podívaná. Ač ty vozy řídil pánové dnes již docela v létech, tak na to šlapali jako za mlada a nic z toho co se naučili, dodnes nezapomněli.



Po tomto závodě následuje prezentace nazvaná Motor Klassik-Leserlauf, ze které se vyklubali veteráni jako je známe z našich srazů, prostě klasické "leštěnky". Dali si po Nürburgringu tři kola, zamávali divákům a opět uvolnili místo dalším závodům.

Další závod je vložený pohár MINI CHALLENGE, což jsou součastné vozy Mini Cooper ve sportovní úpravě. V podstatě šlo o závod trošku větších motokár, po kterém následovala pauza před poslední částí dnešního dne. My se s bráchou však domlouváme, že jsme toho už viděli dost a měli bychom pomalu vyrazit směr domov. Já ještě navrhuji dát si jedno kolo po Nordschleife, když je tak hezky, že by jsme si trať pořádně za "světla" prohlédli. Brácha souhlasí a tak opouštíme tribunu a vracíme se k šestsettrojce.

Náš koráb i teď budí pozornost diváků a je kolem něj stále plno. Vizitky za stěračem jsou opět pryč, až na tu poslední a s odemknutím dveří začínají klasické dotazy. Dáváme si rychlou svačinku a pomalu se chystáme k odjezdu. V tom ke mně přichází chlápek a ptá se mne, jestli to je moje auto. Kývám hlavou, že je. Chlápek po mně chce, abych tady z toho místa odjel. Já nechápavě krčím rameny, že nerozumím. Chlápek na to jakým jazykem hovořím. V klidu odpovídám: "Česky."
Chlápek na to: "Only?"
Já na to: "Ano."
To už ale nevydržel starší pán, stojící opodál a vyprskl smíchy. Už delší dobu si totiž naši T603 prohlížel a tak zaznamenal i mou předchozí, leč slabší anglickou konverzaci s ostatními obdivovateli T603 a bylo mu jasné, že rozumět nechci. Chlápek, který se mě pokoušel dostat z parkovacího místa si něco zabručel pod fousy, mávl rukou a odkráčel ke svému Mercedesu třídy E.

Brácha to celé sledoval a říká: "Nic, dojíme a pojedeme ať tu zase někdo neprudí." Já souhlasím a tak hned po jídle nasedáme a já startuji. Sotva to uslyšel chlápek s Meďourem, vystartoval jako při závodu Le Mans, skočil do Meďoura a tlačil se na naše místo div, že nás neodřel.

Krokem projíždíme z konce paddocku k výjezdu, máme stažená okýnka a vždy, když kolem někoho projedeme slyšíme: "TATRA, TATRA!" Já na to říkám bráchovi: "Vidíš to, ani jsme nemuseli nic vyhrát a celý Nürburgring skanduje Tatra, Tatra". "Což teprve, kdybychom se objevili na trati a zase vyhráli", dodává s úsměvem brácha. Dojeli jsme až na začátek druhé části paddocku a tady na nás mávají místní hostesky, nezbývá nám než zastavit a pořídit si fotografii na památku.



Pokračujeme do první části paddocku a snažíme se o fotografii s původní věží časoměřičů v pozadí, která je dnes vidět už jen z prvního padoccku. Bohužel je to proti slunci a tak je věž na fotografii hodně tmavá.




Nicméně, konečně máme pro fotografování sluníčko a tak pořizujeme ještě několik snímků z prvního paddocku a pak opouštíme brány Nürburgringu.



Na hlavní silnici panuje docela čilý ruch a na nás svítí oranžové hladové oko. Protože máme v plánu ještě jedno kolo po Nordschleife, jedeme natankovat na tu samou benzínku jako při našem středečním večerním příjezdu. Na benzínce je pořádná fronta, volné jízdy na Nordschleife jsou zřejmě pro místní čerpadláře dobrým kšeftem. Vzali jsme jen 20 litrů, ať nejsme na dráze zbytečně těžcí a opouštíme benzínku. Chystám se odbočit z hlavní silnice do podjezdu pod Nordschleife, ale je příliš velký provoz a tak téměř zastavuji. Už mám zatažený sytič, ale motor je ještě studený a tak nepravidelně pokuckává. Já mám pravou nohu na brzdě a ještě neúplně vyšláplou spojku, když mi brácha šlápl na plyn, aby motor nezdechl. Tatra sebou cukla a zezadu se ozval velice nepříjemný zvuk. Mám volno, tak dokončuji odbočení, ale zvuk ze zadu je strašný. Oba s bráchou posloucháme co se děje a já pomaličku podjíždím pod Nordschleife.

Co mi běží hlavou se ani neodvažuji nahlas vyslovit. Okamžitě jsem si totiž vzpomněl na bílou T603 GT startovní číslo 5. Ta totiž v roce 1965 Marathon de la Route nedokončila pro prasklou poloosu. Bráchovi to ani neříkám, ale pomalu se trošku uklidňuji. Zvuk pomalu ustává a stále jedeme a dokonce po čtyřech kolech. Oba s bráchou máme totiž zkušenost, kdy nám na Š100 praskala levá zadní poloosa. Bylo to v noci asi ve 110 km/h, řídil tenkrát brácha a kolo vypochodovalo z podběhu. Škůdka si okamžitě sedla na zadek, za námi začaly lítat jiskry, jako při ohňostroji a my mířili do lesa. Naštěstí to brácha tenkrát ustál a udržel to na silnici, než jsme se zastavili. Tak nic z toho se nedělo. Zastavil jsem u kraje a šli jsme se podívat na pravé zadní kolo. Bylo tam a vypadalo normálně. Brácha vytahuje další hrůzostrašný scénář, jestli se nerozletěly unášecí kameny poloosy v rozvodovce. S tím by se sice dalo těch 1000 km dojet, nebo aspoň 500 km na hranice, ale úlomky by převodovku zničily a my ji mohli vyhodit (také vlastní zkušenost, tentokrát ze Š120).
Já mu říkám: "To nešlo z převodovky, ale od kola, to bude něco v kole."
Brácha na to: "Ale co? Vždyť jsme s tím žádné prasárny nedělali - Já jsem na ten plyn neměl šlapat."
Já na to: "Tady stejně stát nemůžeme. Zajedu pomalu tam na tu boční cestu. Ty jdi pěšky a poslouchej a dívej se na to kolo."

Pomaličku jedu na boční cestu a zvuk je slabší, až těsně před zastavením přestal úplně. "Tak to zvedneme a podíváme se na to, co to může být", říkám. Tak jdeme na to. Jenže tady nastal problém, před odjezdem se nám rozletěl originální zvedák a tak jsme si vzali jen malý hydraulický na kolečkách. Zjišťujeme, že nemá moc velký zdvih a nedokážeme při zvedání pod prahem zvednout kolo nad silnici. Přesouváme ho tedy pod rameno, ale tady nastává druhý problém. Silnice je poměrně dost šikmá a nadlehčená Tatra ujíždí i se zvedákem na kolečkách bokem. Konečně se nám podařilo Tatru zastavit "zabrzděním" hozenou rezervou pod levé zadní kolo a pravé kolo zvednout. Nemám však odvahu kolo sundat, co kdyby Tatra ze zvedáku spadla a tak s ním jen točím a zkouším kývat, jako bych ho chtěl z poloosy ulomit. Nic neslyšíme, žádné vrzání poloosy a ani při rychlém roztočení se už žádný zvuk neozývá.

Navrhuji zkusit přejet na parkoviště u Nordschleife a tam na rovině auto znovu zvednout, sundat kolo a omrknout co se mohlo stát. Spouštíme Tatru na vlastní a pomaličku přejíždíme na parkoviště. Jedeme podél cílové rovinky Nordschleife a přibližně v její polovině vidíme rozsekanou motorku. U ní stojí další motorkáři a reflexní zelenou vestou, zvednutou nad hlavou, mávají ostatním účastníkům volných jízd, aby dali pozor a zpomalili.

Parkoviště u Nordschleife je plné aut, navíc se tam právě stala nehoda, takže je velká pravděpodobnost, že budou jízdy opět přerušeny, ne-li už k pokročilé podvečerní hodině zrušeny úplně. Hodnotím situaci a říkám bráchovi: "Nebudeme tu šaškovat se zvedákem, je tu plno lidí a navíc kdo ví, jestli se dneska bude ještě jezdit. Pojedeme už pomalu domů a uvidíme, co to bude dělat." Brácha souhlasí a tak se ne zrovna vesele loučíme s Nürburgringem a vyrážíme domů.

Zpočátku jedu velice opatrně a oba dva s bráchou máme nastražené uši. Podjíždíme Nordschleife a najíždíme na hlavní silnici. Pomalu zrychluji až na 70 km/h, vše vypadá v naprostém pořádku. Jsme mimo obec na rovném úseku a tak s bráchou spekulujeme, co to mohlo být. Napadá mne, že se mohl ulomit kousek brzdového obložení a ten tam začal šmechtat, ale to by nebyl zpočátku takový rachot. Nebo to mohlo být lanko ruční brzdy, které se sesmeklo z pakny. Před závodem Pod Trúbou jsme na tom kole dělali, měli jsme obložení venku, tak jsem to tam mohl špatně dát a teď to sklouzlo. Nebo mohla prasknout nějaká pružinka a teď tam šramotí.

Mezitím co takto přemýšlíme, začala silnice klesat a blížíme se k vesnici Baar. Opatrně proto přibrzďuji a v ten okamžik se ozývá zvuk od kola znovu. Brácha dává okamžitě hlavu z okna a říká, je to ono něco tam šmechtá. Kousek před námi je vyasfaltovaný, rovný vjezd na pole, tak tam odbočuji a zastavuji. Opět všechno z kufru ven, vytahujeme zvedák, vercajk a jdeme na to. Daří se nám zvednout kolo pod ramenem hned napoprvé a auto na zvedáku vypadá stabilně. Sundávám kolo a povoluji šroubovákem dva šroubky přidržující buben k unašeči, přitom děkuji kopřivnickým konstruktérům, že nešetřili na materiálu a udělali unašeč kola a brzdový buben zvlášť. Kdyby to totiž udělali jako soudruzi z Mladé Boleslavi u vozů Škoda MB a jejich následovníků, tak by nás čekal zápas se stahovákem a vzduchem by jistě létala ostrá slova. Pomalu stahuji buben z unašeče a nahlížím dovnitř. Oba s bráchou ani nedýcháme a nervozita je cítit ve vzduchu. Ještě kousek... Buben mám venku, a už to vidím. Hned ho otáčím na bráchu a říkám: "Je tam!" Brácha už to taky poznal a oba máme huby od ucha k uchu. Ty kameny co nám spadly ze srdce musely zatřást snad i věží hradu Nürburg. Byla to pružinka, která přidržuje paknu k plechovému štítu brzdy, zřejmě tím rázem do přibrzďovaného kola se vysmekla a začala v bubnu lítat a dělat rachot, který nás tak vystrašil.



Zkouším ji znovu nasadit, ale nezdá se mi, že by tam seděla správně a tak končí v brašně s vercajkem. Pakny drží k sobě dvě vracecí pružiny, do boku ji nepustí brzdový váleček ani spodní stavěcí mechanismus a kdyby náhodou, tak je tam ještě buben a na druhé straně štít brzdy. A než někdy zastavovat na dálnici a znovu sundávat kolo, to ať je raději v té brašně. Rychle dávám zpátky brzdový buben, nasazujeme kolo a máme hotovo.

"Tak co, jedem zpátky dát si kolečko po Nordschleife, ne?", říkám bráchovi. "Já nikam nejedu! Domů je to víc jak 1000 km a já se tam chci dostat po ose. Už jsem si říkal, jestli nebudeme volat Zdeňkovi Hajduškovi, ať pro nás přijede s lafetou. A hned jsem si vzpomněl na Petra, jak se nás vloni ptal, když jsme se za ním stavili v Opelu, jestli víme co stojí odtah z Monte Carla.", říká brácha. Já mu odpovídám: "Co plašíš! Vždyť je to TATRA a navíc Maratónka, ta dojede vždycky." "No co, v Marathonech de la Route taky měnili brzdové obložení. A my jsme vlastně v Marathonu de la Route 2007, tak to máme i s nácvikem na výměnu brzdového obložení", dodávám s úsměvem.

Uklízíme nářadí, rovnáme věci v kufru a již zcela klidní pokračujeme v cestě domů. Cesta se vine krásnou krajinou a my projíždíme městečkem Virneburg, za kterým nás čeká překvapení na zpestření před nudnou dálnicí. Jedem zpět totiž jinou cestou než jsme sem ve středu přijeli a tak jsme příjemně překvapeni stoupáním s asi patnácti zatáčkami, z toho sedm pořádných vracáků. Tady by se jely závody do vrchu jedna radost. Tak jsem si pořádně zakroutil volantem a pokračujeme k dálnici. Oba s bráchou doufáme, že se nám podaří uzávěrky kolem Frankfurtu projet v noci, kdy nebude tak silný provoz.

Máme štěstí dálnice vypadají téměř prázdné a tak bez potíží projíždíme kolem Frankfurtu. Za Frankfurtem zastavujeme na čerpací stanici, doplnit palivo, když jsme na Nürburgringu nebrali plnou. Zahlédli nás dva čeští řidiči kamionů a přicházejí nás pozdravit. "Nazdar kluci, kam jedete?" Brácha odpovídá: "Domů, z Nürburgringu, byli jsme se podívat na závody historiků". "Aha, já jsem říkal kolegovi, dívej se! Tatra se startovním číslem asi jede Paříž - Dakar, ale špatným směrem. Tak z Nürburgringu, to jo a jak vám to šlape?" Mezitím, co jim brácha odpovídá a ve zkratce líčí, proč jsme vlastně tuto cestu podnikali, jdu zaplatit natankované palivo. Když se vracím, tak jsou již řidiči náležitě poučeni o historii našeho vozu, mají vizitky na naše webové stránky a loučí se s námi. Trochu nám závidí, že už budeme po půlnoci v ČR, oni teď totiž nesmí jet.

Střídáme se za volantem a pokračujeme na hranice. Osmiválec si opět spokojeně pobrukuje, brácha jede hezky plynule, tak si sklápím opěradlo a dávám si šlofíka. Probouzím se až před koncem dálnice za Nürnbergem, právě včas, abych pomohl bráchovi s navigací na hraniční přechod Rozvadov. Hranici překračujeme po jedné hodině v noci a hned za přechodem parkujeme a uléháme ke spánku.