Ráno nás probouzí bušení kapek deště na střechu T603 a hlavně motocykly, které sem přijíždějí na volné jízdy veřejnosti, aby i v tak nevlídném počasí kroužily po okruhu. Jak říká brácha, jsou to opravdoví nadšenci, nebo šílenci? Když už nás vzbudili, tak vylézáme ze spacáků a přejíždíme k jednomu ze zavřených stánků. U stánku pod přístřeškem vaříme čaj a dáváme si snídani. V tom na prázdné parkoviště přijíždí modré MG s anglickou SPZ. Zvuk motoru dává tušit, že se pod kapotou nalézá pořádný dravec. A taky že jo, když si ho později prohlížíme, má vpředu na masce V8.



Jeho majitel se spolujezdcem míří k nám, aby si důkladně prohlédli šestsettrojku. Ptají se nás na všechny ty běžné věci, jako rok výroby, objem motoru, spotřebu. Ukazujeme jim motor, vyprávíme historii naší "maratónky" a říkáme jim jaký je cíl našeho putování. Odpovídají, že také jedou na Nürburgring shlédnout 35. ročník AvD-Oldtimer-Grand-Prix a že se určitě ještě uvidíme. Prohlíží si náš "Výstavní list", na kterém máme napsány technické parametry a krátkou historii úspěchů této T603, včetně těch našich. Taky tam máme několik historických fotografií naší T603 v úpravě B5 a fotografii z Monte Carla. Ta je upoutala nejvíc, stejně tak jako všechny ostatní obdivovatelé, kteří tyto listy později viděli.

Loučíme se s osádkou MG a jdeme se na chvilku mrknout z hlavní tribuny na volné jízdy motorkářů. Dlouho se však nezdržujeme, není moc na co koukat.



Motorkáři mají z mokra respekt, brzdí už 300m před zatáčkou Eau Rouge a motocykl do ní nepokládají. Taky je před námi ještě cesta přes Spa, Chaudfontaine, do Liege nalézt nádvoří a zpět na Nürburgring, abychom v 17:15 stihli volné jízdy.

Brácha usedá za volant a já na sedadlo navigátora, jelikož jsem si tu návštěvu nádvoří v Liege vymyslel a k dispozici máme pouze vytištěné satelitní snímky z internetu, podle kterých se pokusíme nádvoří nalézt. První naše zastávka je v městečku Spa odkud v roce 1964 startovaly tři žluté T603-2 s červenými střechami do Marathonu Spa-Sofia-Liege. Městečko je to skutečně krásné, pomalu projíždíme hlavní třídou a snažíme se rozpoznat nějaká místa z dobových fotografií, ale nic co mi utkvělo v paměti nepoznávám. S automobily spojenou historii symbolizuje květinové aranžmá a tak zastavujeme na malém náměstíčku a pořizujeme několik fotografií.



Zesilující déšť nás opět zahání do auta a tak opouštíme náměstíčko a pokračujeme dál po hlavní třídě do Liege. Hlavní třída se rozšiřuje a nám se to začíná zdát povědomé, to by mohlo být to místo odkud se do Marathonů startovalo. Zkouším, vytáhnout foťák a udělat fotografii, ale než foťák naběhne jsme pryč, zastavovat v tom dešti nemá cenu a tak pokračujeme do Chaudfontaine - předměstí Liege.

Cedule Chaudfontaine je tady a jsme poměrně překvapeni, že to je jen několik domů podél cesty a v podstatě tady není nic k vidění a tak ani nezastavujeme a pokračujeme dál. Až doma si osvěžuji paměť, co že se to v tom Chaudfontaine dělo a zjišťuji, že v místních lázních probíhalo vždy slavnostní vyhlášení. Na satelitních snímcích pak nalézám, že jsme projeli kolem a lázní si vůbec nevšimli. Ostatně v tom počasí se není čemu divit, snad se tam stavíme někdy příště.

Konečně vjíždíme do Liege, cíle a zároveň startu našeho Putování po stopách Marathonů. Nastává nejtěžší úkol dne, neztratit se ve víru velkoměsta a nalézt nádvoří zámku. "Musíme se stále držet u řeky, na nejbližším mostě ji přejet a opět se držet u jejího břehu. Pak na větším kruháči odbočit od řeky doleva a jsme tam.", říkám bráchovi. Ten jen pokýval hlavou na souhlas a dál se věnuje řízení. Teorii máme zmáknutou dokonale, ale jak praví klasik: "člověk míní, ale jednosměrky mění" a tak za mostem nemůžeme pokračovat podél řeky a velkoměsto nás vtahuje do sebe a to doslova. Naše Tatra mizí v tunelu pod zemským povrchem a tak jen tipujeme, že by to nádvoří mohlo být někde v centru, kam právě míříme. Po několika stovkách metrů v podzemí se opět vracíme na zemský povrch a já se snažím někde nalézt názvy ulic, podle kterých bychom se zorientovali. Bohužel marně, zřejmě všichni Belgičané zdejší ulice znají zpaměti, nebo mají názvy důkladně skryty před očima cizinců. Zatímco stále marně pátrám po názvech ulic, projíždíme mírnou pravou zatáčkou, domy se rozestupují a přímo před námi se objevuje čelo budovy s četnými vikýřky ve střeše. "To je ono!" voláme s bráchou oba součastně. Pomalu objíždíme kolem budovy a pátráme po místě k zastavení. Samozřejmě tak jako u nás ve většině měst i zde vládne les modročervených dopravních značek. Dáváme si tedy kolečko kolem zámku po přilehlých uličkách a stále nic, až se opět dostáváme před čelo budovy, kde je otevřená brána a za ní spousta místa alespoň k rychlému "fotozastavení". Projíždíme tedy branou a zastavujeme na malém "přednádvoří", abychom spáchali patřičnou fotodokumentaci.



Stále drobně mrholí a tak zřejmě nejsme nikomu na obtíž a nikdo se nás nepokouší vyhnat. Říkám tedy bráchovi: "Když už jsme dojeli až sem, tak se na to nádvoří musíme dostat, kdybychom měli přerazit tu závoru co je z boku budovy a přes kterou se na to nádvoří vjíždí." "A jak to chceš udělat?", ptá se brácha. "Normálně teď vyjedeme zpátky na ulici a odbočíš do dvora k té závoře a já to půjdu vyřídit." Jsme domluveni a jedeme. U závory brácha zastavuje a já s výstavními listy v němčině a angličtině v rukou vyrážím vyřídit vjezd na nádvoří.

Obcházím závoru a zjišťuji, že by to s tím prorážením asi nevyšlo, závora by sice před naší půldruhou tunou uhnula, ale ten do země zajížděcí kovový sloup by už byl proti a za ním je ještě druhá závora. Za závorami v kukani sedí uniformovaná osoba a vypadá to na policii. Ve dvoře je několik policejních aut a spousta osobních. Že by to byla nyní budova policie a nějakého "městského úřadu"? Klepu na okýnko a strkám policistovi pod nos náš výstavní list a snažím se mu vysvětlit, že mám tuto Tatru venku před budovou a chtěl bych si jí vyfotit uvnitř nádvoří. Policista se na mě nechápavě dívá a tak jako já, jsem si v podstatě mluvil anglicky pro sebe, teď si pro sebe mluví on nějakou belgicko-francouzskou směskou, ze které jsem pochopil až slůvko "informations" a pravicí ukázaný směr kudy se mám ubírat. Jdu tedy podloubím, jak mi pan policista ukázal a na konci je vstup do budovy. Procházím obrovskými dřevěnými dveřmi dovnitř a hned za nimi jsou informace. Za pultem stojí starší prošedivělý pán, zřejmě již důchodového věku a právě něco vysvětluje dvěma návštěvníkům a kupodivu v angličtině. No paráda, to bych se i mohl domluvit.

Návštěvníci odcházejí a já přistupuji k pultu, na který hned pokládám výstavní list a pouštím se do vysvětlování: "Dobrý den, mám před budovou Tatru po dědovi, se kterou tady před 40 léty startoval v Marathonu de la Route a chtěl bych si jí tady nafotit." Při tom ukazuji na dobovou fotografii tří žlutých T603 B5 na dlážděném nádvoří a v pozadí typické zdobené klenby zdejšího zámku. Pán se dívá na výstavní list se zájmem, pokyvuje hlavou a pak říká: "Moment, zkusím se na to zeptat." Bere telefon a někam volá, opět ten podivný jazyk a já rozumím jen části ...Marathon de la Route... což musím uznat, zní v té jejich hatmatilce velice vznešeně. Pán pokládá telefon a říká: "Mělo by to jít, jdeme." Opouštíme recepci a míříme k závorám, cestou zastavujeme u policisty v buňce, pan recepční s ním chvilku hovoří a opět pokračujeme před budovu. Brácha mezitím z nájezdu k závoře vycouval, zřejmě někomu musel uhnout a teď stojí na ulici. Mávám na něj ať jede a říkám, že je to domluveno. Pan recepční na mne, ale volá: "Ještě ne, ještě musíte chvilku počkat." Nechápu sice proč, ale čekáme. Asi za minutu přichází venkem z jiného vchodu daší pán ve stejné uniformě jako má recepční, jen je podstatně mladší. Pan recepční po mě chce ještě jednou výstavní list a vysvětluje mu o co nám tady jde. Mladší pán se dívá na fotografie, pak na mne spiklenecky s úsměvem mrká a říká: "No, problem." Jde k závoře a vytahuje čipovou kartu. To už na nic nečekám, jen děkuji a rychle naskakuji do Tatry. Brácha už nastartoval a tak po více jak čtyřiceti létech naše T603 opět vjíždí na nádvoří v Liege. Míříme k protější delší zdi nádvoří a tam ji parkujeme, abychom ji zvěčnili a dosáhli tak našeho dalšího a nejvzdálenějšího cíle letošního "Putování po stopách Marathonů".



V klidu pořizujeme několik fotografií a prosíme pana recepčního, aby nás vyfotil oba společně. Pak mu ještě se slovy: "Czech beer." dávám dvě plechovky Gambáče a pan recepční nás opouští a říká: "Ven už vyjedete sami." Teprve potom si všímáme, že pan recepční při focení "ustřihl" klenby za námi a tak posouváme Tatru více na střed a pořizujeme ještě několik dalších fotografií, kde bude nádvoří lépe vidět.



Tak jsme dokončili první část našeho úkolu a startujeme do druhé. Tou je projížďka naší Tatry po Nürburgringu. Nasedáme a jedeme k závoře, ta se pomalu zvedá a my čekáme až zajede kovový sloup do země. Najíždíme nad něj a čekáme, až se zvedne druhá závora. Té se, ale nahoru vůbec nechce a pomalu se nám vtipná videa z internetu a pořadů typu "Natoč to!" přestávají zdát vtipnými a vidina T603 napíchnuté na opět zvednutý kovový sloup se nám vůbec nelíbí. Říkám tedy bráchovi ať najede blíž k té závoře, třeba je to čidlo až úplně u ní. Konečně se závora zvedá a my vyrážíme z nádvoří v Liege na Nürburgring. Já píšu SMS "PRAVE BYL NA NADVORI V LIEGE ODSTARTOVAN MARATHON DE LA ROUTE 2007. JEDINA TATRA T603 MIRI NA LEGENDARNI OKRUH NURBURGRING, ABY ZDE ZMERILA SILY V SILNE KONKURENCI VOZU ZAPADNICH MOCNOSTI." A posílám ji bratrům Hajduškovým, aby věděli, že jsme do Liege úspěšně dorazili.

Cesta zpět na Nürburgring probíhá bez problémů, dokonce přestalo pršet. Jen zapomínám na správný sjezd z belgické dálnice a tak sjíždíme až na dalším sjezdu. Dáváme si tak vyhlídkovou jízdu pohořím Eifel, ve kterém Nürburgring leží. Se zmenšující se vzdáleností k okruhu se také zmenšuje viditelnost a opět začíná pršet. Pomalu stoupáme do kopců před Nürburgringem, až jsme dostoupali do základen mraků, které se zde v nadmořské výšce 700m válejí po zemi a opět tu je jako v prádelně.

Zastavujeme na parkovišti u vjezdu na Nordschleife a slyšíme jak po okruhu něco jezdí. Jdeme tedy zjistit co a jak vlastně vypadá situace. Viditelnost na trati je jen kolem 150-200m, trať je mokrá a zřejmě i pořádně klouže. Což dokazují nejen podběhy a prahy od bláta a trávy u několika vozů, které se vrátily z trati, ale také potlučené plechy a plasty.



Zjišťujeme, že probíhají volné tréninky všech možných cestovních kategorií a zároveň je možnost svézt se ostrým tempem se zkušeným pilotem v některém z Poršáků, či Ferrari. Brácha mě popohání k plotu u trati a říká: "Jedeme taky, ne? Čísla máme tak se tam s někým protáhneme a dáme si pár kol." to už jsme ale u plotu a v té mlze a dešti kolem nás střelí děsnou rychlostí závodní BMW, které musí jet jedině po paměti, jinak to není možné, aby v té rychlosti pilot cokoli viděl. V tu chvíli brácha mění názor: "No tak tam nejedu, to by nás někdo zezadu trefil raz, dva!" Ještě chvíli takto sledujeme dění na trati a pak nás zima a déšť zahání zpět do auta. Dáváme si rychle něco k snědku a pozorujeme mumraj na parkovišti.

Kdokoli přijíždí, nebo odjíždí musí projet kolem nás a každý zpomaluje, nebo zastavuje, aby si nás prohlédl a mnozí se s námi pouští do obvyklých debat co je to za vůz a jakých úspěchů zde dosáhl, zakončených dotazem, zda zítra pojedeme závod Historických GT 1965 na Nordschleife. S úsměvem odpovídáme, že bychom rádi, ale chybí nám ochranný rám a tak snad až někdy příště, letos to jen omrkneme a nasbíráme zkušenosti.

Blíží se sedmnáctá hodina a ruch na dráze pomalu utichá a s tím se blíží i naše chvíle. O co víc utichá dění na dráze, o to víc přibývá civilních vozů a zvyšuje se ruch u pokladny na lístky. Původně jsme si vyčlenili 64 Europenízků, které chtějí za svezení po Nürburgringu za 4 kola, ale vzhledem k počasí, které tu panuje, usuzujeme, že jedno čestné kolo bude stačit.
Říkám tedy bráchovi: "Tak já tedy budu natáčet tu mlhu na kameru a fotit a ty budeš řídit."
Brácha na to: "Ty nechceš jet?"
Já odpovídám: "No to víš že bych se taky svezl, ale jedeme jen jedno kolo, nebo koupíme dvě? Ale to by už výhodněji vyšly čtyři."
Brácha to má však vymyšlené: "Já pojedu první půlku a pak přeskočím dozadu a ty to dojedeš."
Já říkám: "Taky mě to napadlo, ale nesestřelí nás při tom někdo zezadu?"
Brácha zcela klidně: "Nesestřelí, nikdo to v tom počasí nebude tak řezat, jako ti závodníci co tu teď jezdili."
Tak je rozhodnuto a já jdu do fronty koupit lístek na jedno kolo.

Na to, jaké je počasí, je ve frontě už asi 20 lidí, kteří netrpělivě čekají na lístek. Postupuji k pokladně velice pomalu a dokonce na chvíli zavírají. Vzhledem k tomu, že je zde většina německy hovořících, netuším, proč zavřeli, ale fronta se nerozchází a tak čekám s ostatními. Mezitím z okruhu přijíždí s blikajícími oranžovými majáky odtahovka a na ní je naložené, o svodidla obouchané, závodní BMW. Je to právě to auto, které jsme několikrát viděli šílenou rychlostí letět naslepo mlhou kolem nás. Zřejmě se chlapec trochu přecenil a těch 33 levých a 40 pravých zatáček poslepu nedal. Začínám tak tušit co se asi děje.

Konečně se dostávám k pokladně a říkám: "Jeden lístek na jedno kolo."
Prodavač mi ale říká: "Můžu vám ho prodat, ale není jisté, že dneska pojedete, nicméně lístek platí až do konce roku."
"Co se děje, to se nepojede, protože je špatné počasí?", ptám se.
"Ne, počasí nevadí, ale na trati bylo příliš havárií a netuším jestli to stihneme uklidit. Tak chcete ten lístek?"
"Moment." odpovídám a jdu se ven domluvit s bráchou.
Tam se domlouváme, že lístek, nebereme a počkáme jak dopadne úklid trati.
Vracím se zpět a říkám: "Tak prozatím lístek nechci, snad později." a odcházím ven.

Brácha je značně rozmrzelý a říká jedinou větu, která však hovoří za vše: "My, ale jet musíme!"
"To já vím taky, ale s tím nic nenaděláme. Třeba to ještě zvládneme v sobotu, sice jsme se chtěli jít dívat na 35. AvD Grand Prix, ale nějak to vymyslíme podle situace." uklidňuji bráchu.
"No nic, tak si alespoň půjdeme omrknout místa odkud se můžeme zítra dívat na historiky v Maratónech na 100km a 400km. Kousek se vrátíme a podle satelitních snímků je tam odbočka na polňačku, kterou dojedeme až k Malému Karusellu. Teda pokud tam nebude nějaká závora." dodávám.

Nasedáme a jedeme hledat polňačku, "všemohoucí" satelit nelhal a odbočku nalézáme, tam kde nám ukázal. Sice je tam závora, ale máme štěstí, že je zvednutá a i kdyby ne, tak se dá objet po poli. Dojíždíme k bráně, ve které je rozpletené pletivo, aby se dalo pohodlně projít a za ní se zvedá asi dvacetimetrová mez, na jejíž vrchol vede trať do nejzákeřnější zatáčky - Schwalbenschwanz, za kterou následuje Malý Karusell. Zastavujeme u brány a pěšky pokračujeme mokrou trávou nahoru na mez, tam nás už čeká jen nízký plot a za ním jsou svodidla Nordschleife.

Před Malým Karusellem stojí auto s blikajícími majáky a zřejmě dokončuje obhlídku trati po karambolech z předcházejících tréninků. Pořadatel si něco zapisuje, potom bere do ruky vysílačku a odjíždí.



My mezitím docházíme na konec Malého Karusellu a zjišťujeme, že zde končí plot. Když nás tedy nepustí na okruh autem, pořídíme si alespoň několik fotografií přímo na dráze.



Při focení bedlivě posloucháme, jestli se náhodou po dráze něco neblíží, ale nic neslyšíme, je zde absolutní klid, mlha a mokro. Opouštíme tedy dráhu a scházíme dolů z meze. Když už jsme téměř u auta, slyšíme najednou zvuk motoru, který není z kategorie těch ostře laděných. Běžíme tedy zpět nahoru a značně zadýcháni sledujeme nájezd prvního civilního vozu do Malého Karusellu, za ním jede druhý a třetí. To už ale na nic nečekáme a pádíme s kopce dolů k autu a hurá zpět koupit lístek.

U pokladny máme štěstí, všichni kdo chtěli dnes jet, už dávno jedou a tak jdu rovnou k pokladně. Pán nás zřejmě poznal a tak se na mne směje a ptá se na kolik to bude kol. Říkám, že v tom počasí bohatě stačí jedno, beru lístek a uháním zpět k autu. Brácha mezitím najel do prostoru před závorami a telefonoval se svou ženuškou, ať si pustí na stránkách Nürburgringu jejich webovou kameru, že nás uvidí najíždět na start.



Nasedám k bráchovi do auta a snažím se zprovoznit videokameru, sice v té mlze asi moc vidět nebude, ale ať máme aspoň něco. Bohužel moderní technika je proti, z důvodu stoprocentní vlhkosti vzduchu se zapnula elektronická ochrana a kamera se odmítá spustit, no nic tak budou alespoň nějaké fotky.

Je 18:24 brácha dává lístek do automatu, závora se zvedá a naše T603 po jednačtyřiceti létech opět najíždí na legendární Nürburgring, vstříc zelenému peklu a bílému mléku...