Dnes se probouzíme do o deset stupňů chladnějšího rána než tomu bylo v Monaku. Vaříme si tedy rychle čaj pro zahřátí a vyrážíme do 4-té etapy maratónu.



Máme v plánu dorazit na chalupu k babičce do Jimramova u Žďáru nad Sázavou a tam přenocovat. Za volant se po nezbytné kontrole stavu oleje, se slovy: "Teď řídím já, ty jsi řídil včera dlouho!" dere brácha. V 8:30 hod. opět zaburácel 8-mi válec a my si to uháníme vzhůru po dálnici na Brener. Cesta ubíhá bez problémů, jen u Bolzana nás s majáky a houkáním předjíždí asi tři hasičské automobily a za chvíli už jedou v protějším pruhu. Byli se otočit na nejbližším sjezdu z dálnice a zřejmě mířili do nějaké vesničky hasit požár, možná nějakého statku, kterých je podél dálnice spousty.

Hraničního přechodu Brener jsme dosáhli v 11:00 hod. a teď následuje sešup do Insbruku s nádhernými výhledy na okolní hory s některými vrcholky pokrytými zbytky loňského sněhu a na krásná horská údolí.



Kousek za Insbrukem si ve 12:00 hod. dáváme polední hodinovou pausu abychom nasytili sebe i našeho miláčka a dopřáli mu posledních 39 litrů do nádrže za tvrdou měnu. Ve 13:00 hod usedám za volant opět já a startujeme do části etapy, která nás přes Salzburg a Linz dovede až na Česko-Rakouskou hranici v Dolním Dvořišti.

Jediným zpestřením je na dálnici za Salzburkem dodávka se slovenskou poznávací značkou, ze které na nás s úsměvem od ucha k uchu a rozzářenýma očima mává její mladý řidič a je na něm vidět, že nechápe kde se tu bereme. Jak by asi tak zíral, kdyby věděl, že jedeme až z Monte Carla. Tady trošku litujeme, že pořadatelé neudělali startovní čísla s podkladem, na kterém by bylo: "Maratón Závišice - Monte Carlo", aby každý věděl odkud kam máme namířeno. Aspoň to trošku napravujeme cedulemi na kapotách z Marathonu de la Route 1965 a čerstvým pohárem z Monte Carla vystaveným za zadním sklem.

Proplétáme se přes město Linz a silnice se směrem k České republice začínají pomalu zužovat a jízdních pruhů ubývat, až je z toho asi 20 km před hranicemi obyčejná silnice s jedním pruhem tam a druhým proti, alespoň přestala nuda na dálnici a my se šplháme klikatou silnicí k vrcholkům Šumavy. Na rakouské části hranice nás zdraví se vztyčeným palcem slečna celníce a se slovy: "Cool car" nás posílá domů. Na české straně celnice už nebudíme žádnou zvláštní pozornost, je poznat, že jsme doma a Tatru 603 tady všichni pořád ještě znají.



Za přechodem zastavujeme a ladíme naše mobilní přístroje na české operátory, abychom dali rodinkám vědět, že jsme konečně doma. Je to zvláštní pocit, jsme vlastně teprve ve dvou třetinách zpáteční cesty, do cíle nám chybí ještě asi 500 km, ale jsme "doma". Více se tedy nezdržujeme a po všem známé E55 míříme na České Budějovice a přes Jindřichův Hradec k Humpolci. Před Humpolcem ještě zastavujeme v krásné hospůdce, kde jak říká brácha: "Vaří skvělou svíčkovou, kterou nemůžeme neochutnat."

Zastavujeme na parkovišti před hospůdkou a z oken rázem koukají zvědavé pohledy co to přijelo. V našich elegantních kombinézách vcházíme dovnitř a soustřeďujeme na sebe pozornost veškerého osazenstva. Usedáme ke stolu a já se slovy: "Dlouho jsi neřídil!" jednou rukou podávám bráchovi klíče od auta a druhou si dávám před sebe pivní tácek. Není nad české točené!

Slečna servírka nám podává jídelní lístek a my se marně snažíme najít tu svíčkovou, tak na to koukáme a po tolika dnech ve světě nám i tady strkají cizojazyčný jídelní lístek. Prosíme tedy jestli by to nešlo v češtině a tak konečně nalézáme naši vytouženou svíčkovou. Musíme šéfkuchaře pochválit, skutečně se mu povedla. dojídáme, platíme a odcházíme na parkoviště.

Za námi vychází dva starší páni a jedna paní a obhlížejí tatrovku. Z útržků vět, které mezi sebou promlouvají poznáváme, že se jedná o německy hovořící občany a že se té ciziny ještě nezbavíme. Opět nastává klasická konverzace ohledně technických parametrů našeho stroje a i přes tmu otevíráme motorový prostor a svítíme baterkou, aby se alespoň trochu mohli pokochat pohledem na 8-mi válec.

Konečně nasedáme a startujeme do posledního úseku dnešní 4-té etapy. Přes Humpolec, Havlíčkův Brod, Žďár nad Sázavou do Jimramova. V Havlíčkově Brodě ještě naposledy tankujeme a nechápavě zíráme, celou dobu jsme tankovali za cca 35 Kč za litr a tady na stojanu vidíme 26,70 Kč za litr a to ještě před odjezdem byly ceny benzínu u nás přes 30 Kč za litr. Tankujeme tedy až po vrch, vlezlo se tam 45,5 litrů a pokračujeme směr Jimramov.

Brácha ucítil vůni domova a začal na to pěkně šlapat, po úzkých silničkách z toho začínala být slušná Rallye Vysočinou, až jsem ho musel mírnit, že jsme sice doma, ale rozbít to o nějakou srnku nebo strom nemusí a pěšky těch zbylých 250 km nejdu. Ke zmírnění jeho závodnických choutek přispěla také mlha, která se místy objevila a tak zvolnil. Před příjezdem do Jimramova se ještě domlouváme, že se stavíme ke kamarádovi Robinovi z Jimramova, který je i se svým otcem tatrováckým nadšencem a protože jsme za ním s Tatrou ještě nikdy nebyli, tak ho hodláme vytáhnout z postele. Tohle mu určitě vadit nebude.

Je 22:00 hod. a my zastavujeme před Robinovým domem, jdeme zazvonit a zjistit, jestli se tam už náhodou nespí. Vystupujeme ven z auta a okamžitě nás otřepala zima, tady na vysočině nadmořské výšce 600m je snad o 20 stupňů chladněji než předvčerejší noc v Monte Carlu. Od pusy nám jde pára a zima prolézá i přes kombinézy. Přešlapujeme před vchodem a netrpělivě čekáme, jestli někdo přijde. Rozsvěcí se světlo a ve dveřích se objevuje Robin v tričku a trenýrkách. Zírá na nás pak si všímá auta a nechápe. "Co tu děláte?", "Jedeme z Monaka tak jsme se stavili, ukázat Ti pořádné auto" odpovídá brácha. "Tak to je paráda," říká Robin: "to musím zavolat i tátu" a běží po schodech nahoru. Za chvíli už schází oba po schodech Robin s foťákem v ruce a táta bosky až na ledový asfalt k Tatře a s gaučingovým psíkem na rukou. Oba si prohlížejí Tatru a jsou jako u vytržení. Robin si dělá fotografie a to přilákalo i souseda od vedle.

"Tak nasedat" volá brácha, "přeci tu nebudeme mrznout, kousek vás svezu ať vidíte jak vypadá jízda pořádným vozem." Já se sousedem, sedáme dozadu a Robin mezi nás. Táta se psem dopředu. Robin sedí nahnutý dopředu s rukama na kolenou tak mu říkám: "Klidně se opři jedeš vládním vozem, ne ve škodovce tady je místa dost!" Tak se opírá a uznává, že mám pravdu. Jedeme přes náměstí, kousek za Jimramov a zpět a na chlapech je vidět jak jsou nadšeni.

Po návratu nám Robin říká, že se musíme zítra stavit za ním do práce do servisu, že to musí ostatní chlapi vidět. Mají tam prý rozdělanou T613 chromku tak se taky můžeme podívat.

Loučíme se se slovy, že uvidíme jak nám to bude zítra vycházet a odjíždíme do domečku za babičkou ukončit naši 4. etapu maratónu.