Sobota na štramberském okruhu začala bouřlivě a to doslova už ve 3h ráno. Oblohu začaly křižovaly blesky jeden za druhým, nebe bylo v jednom ohni a to vše doplňovalo ohlušující hřmění. Vypadalo to spíš na bitvu z 1. světové války než na bitvy historických automobilů a motocyklů, které se zde strhnou již za několik hodin. Některé účastníky rachot hromů probudil, že už do rána nedokázali zamhouřit oka a jiní, znaveni dlouhou cestou do místa setkání, vše zaspali a ani o bouřce netušili. Teprve ráno, když vylézali ze svých stanů do mokré trávy, se to udiveně dozvídali od kolegů. V tu chvíli ještě nikdo ze soutěžících ani organizátorů netušil, jestli to bylo blýskání na lepší časy, či předzvěst něčeho zlého. Každopádně prvním pozitivem byla vidina chladnějšího dne, než bylo těch několik předešlých. Skutečně se taky ochladilo jak i slibovali meteorologové a to o celých 7 stupňů. Z úmorných 39 st.C na krásných chladných 32 st.C ve stínu v odpoledních hodinách.

Začátek Administrativní a technické přejímky, byl naplánován již na sedmou hodinu ranní a tak naše Tatra 603 pět minut před sedmou opouští garáž, aby byla v 7:00 v depu a v klidu si tam našla volný plácek k zaparkování, jelikož prostor depa je poměrně malý a počet přihlášených soutěžících oproti loňsku podstatně narostl.

Přijíždím k trati śtramberského okruhu a vidím, že silnice je již uzavřena značkou zákaz vjezdu, využívám toho tedy a zkouším si start a část úseku za ním. Počítám však s tím, že trať není úplně uzavřena pořadateli a tak před vjezdem do Štramberku zpomaluji na předepsaných 50 km/h v obci. Což bylo rozumné, protože za zatáčkou v protisměru potkávám hasičskou T148 a o kousek dál za Štramberkem Polici ČR, která si zde mastí kapsu na pokutách řidičů, kteří porušili zákaz vjezdu. Jak se dozvídám později, projížďka po uzavřené závodní trati je přišla na 2000 Kč a nějaký ten bodík do karty řidiče.

Ještě si nemohu odpustit jednu poznámku a to na administrativní "schopnost" Policie ČR, která úsek Závišice - Štramberk přislíbila pro dvě různé akce v jeden den součastně. Jednalo se samozřejmě o Setkání pod Trúbou 2007 a rovněž tohoto úseku měl využít závod silničních cyklistů Beskyd Tour 2007. Pořadatelé obou akcí se to dozvěděli čirou náhodou v neděli, týden před akcemi, díky mému spolužákovi, který měl obě tyto akce ve svém soukromém kalendáři, prohlédl si celou trasu cyklistického závodu a zjistil kolizi na daném úseku. Naštěstí se pořadatelé obou podniků včas domluvili a cyklistický závod zvolil náhradní trasu.

Pojďme, ale zpět k setkání pod Trúbou. U vjezdu do depa potkávám ředitele závodů pana Jiřího Rašku, zdravím se s ním a dozvídám se, že se na poslední chvíli přihlásili i Hajduškovi s Tatrou T603 B5. Mám z toho radost, že nebudu s šestsettrojkou hájit barvy Tatry sám. Vždyť T603 na štramberský okruh neodmyslitelně patří, to ale ještě netuším, že ta radost nebude trvat ani půl hodinky.

V depu si nalézám plácek na zaparkování a vydávám se registrovat do závodu. Za 300 Kč dostávám cedulku jezdce a cedulku pro doprovod, dále 2 lístky na kávu a 2 lístky na vynikající gulášek. Dostávám i program "Setkání pod Trúbou 2007" se jmény všech jezdců a fotografiemi jejich báječných strojů a rozpisem průběhu celého závodního dne.

Teď mám chvilku času, tak beru foťák a vydávám se ulovit snímky zúčastněných strojů a pozdravit známé tváře z loňska. Zastavuji se u Škody 120 S Rallye Jardy Kopiště, který ji právě spustil z podvalníku na vlastní a připevňuje přední spoiler. Ukazuje mi jak jeho Škodůvka za ten rok prošla odtučňovací kůrou, výměnou kovových potahů dveří za hliníkové. Tak mu s úsměvem říkám, že jsme na letošek taky odlehčili, vyndali jsme zadní sedadlo i opěradlo a sundali poklice, aby ta limuzína vypadala dravěji. Ještě pořizuji několik dalších fotografií a vydávám se zpět k naší T603 podávat informace okukujícím divákům.




Cestou zpět k T603 jsem jedním uchem zaslechl něco: "...žlutá šestsettrojka v živém plotě..." nějak tomu nevěnuji větší pozornost, zřejmě nějaký pamětník vzpomíná na dobu dávno minulou let šedesátých a nějakou příhodičku ze závodů těch dob. Navíc je ta konverzace u konce a tak pokračuji dál.

Sedám si na sedadlo řidiče a listuji v programu. V tom ke mě přichází jeden z pořadatelů a podává mi nálepku "Setkání pod Trúbou 2007", kterou nám zřejmě zapomněli dát při prezentaci, se slovy: "Tak ti odpadla konkurence, co?"
Nechápavě na něj zírám a říkám: "Jaká konkurence?"
"Žlutá šestsettrojka je zapíchnutá v živém plotě."
"Myslíte oranžovou Hajduškových?"
"Jo tu, je tam ve Štramberku rozbitá v příkopu."
Po této větě mám vytřeštěné oči a nevěřím svým uším, co se stalo, vždyť tu ještě ani nedojeli a už jsou v příkopu, říkám si. Beru telefon a volám bráchovi, jestli už je někde poblíž, nebo ještě doma. Je ještě doma tak ho posílám zjistit co a kde se stalo. Já už nechci z depa vyjíždět, ať se nemotám zbytečně po trati a taky bych mohl přijít o místečko v depu. Jdu tedy alespoň směrem k registračnímu stolku zjistit něco bližšího.

U výjezdu z depa na trať vidím stát Zdeňkovu terénní Mazdu a kousek od ní i Zdenka. Mávám na něj a přidávám do kroku, aby mi neujel. Už mne zahlédl a volá: "Nevíš o šestsettrojkové káře? Budu jí asi potřebovat."
"Co se stalo, něco jsem zaslechl to je tak hrozné?", říkám a docházím k němu.
"Dal jsem Tatřičku synátorům, ať mi ji sem dovezou, trénovali si trať a jsou u Dallasu přes příkopu. Víš jak je to s Tatrou, zadek je těžký, ve smyku je to hned. Žádná úcta, chybí jim úcta těm mladým. To víš u PC jsou mistři světa hodí to přes budku dají restart a jedou dál... Naštěstí se jim nic nestalo."
"A co Tatra jak je na tom?" ptám se.
"Předek je za příkopou, zadek před, kola zůstaly ve vzduchu, musím sehnat jeřáb." říká a otevírá dveře Mazdy.
"Můžu jet s tebou?"
"Jo, pojeď máš foťák, tak to nafotíš."
Nasedám do Mazdy a vyrážíme po okruhu v protisměru do zatáčky u Dallasu.

Ještě kus pod zatáčkou u Dallasu se proti nám valí potok vody, divím se kde se to tu vzalo, že by po té noční bouřce? Zdenek říká, že to hasiči na Gustův příkaz, stejně jako vloni, vystříkali kamínky a prach ze zatáčky, který se tam za ten rok nahromadí z celého Štramberku. Tak se ptám jestli to měli kluci mokré, když tam vletěli? Říká: "Ne, to postříkali až potom."

To už, ale z dálky vidíme v trávě oranžovou barvu a postupně se vynořuje celá chudinka T603 B5 posazená na čumák a zadek nad metrovou příkopou. Je jasné, že pokud se jí nemá už více ublížit, bude třeba ten jeřáb. Ostatně hasiči s vyprošťovací T815 už vyjeli z Nového Jičína.




Přichází ke mě Gusta a popisuje mi, jak se to celé semlelo: "Zrovna jsme se chystali pozametat a vystříkat ten štěrk. No a ten ogar s tym přiletěl, jak kdyby to ukrad v Zavišicach u Kremla (Kreml=hospoda), na tym bordelu se mu urvala prdel. My jsme ho už viděli v plotku vevnitř zatáčky, pak se probudil a dal kontra, ale držel to furt pod plnym. Chvilu se nic nedělo až se to naraz chytlo a vypali ven ze zatáčky, na to už zpátky kontra nestačil dat, přeskočil šikmo tu škarpu a čumak zapichl do teho křača. Zadek pak šel do vzduchu a hopl naštorc přes tu škarpu, jak to vidiš včil. Ještě že tak, kdyby tam vjel víc šikmo tak to zustalo ve škarpě na budce."

"Malý" Zdenek rozpačitě přešlapuje na silnici a vždy na stejný dotaz již přicházejících diváků setkání pod Trúbou: "Kdo to udělal?", zkroušeně odpovídá: "Já."

To už přijíždějí Hasiči a chystá se vyprošťování Tatřičky zpět na vlastní.




Vyproštění se zdařilo a tatřička je opět na silnici. "Malý" Zdenek si jde vyřídit administraci s hasiči a Zdenek starší usedá za volant T603 B5 a otáčí klíčkem. Tatřička chytla na první šup a odjíždí po svých domů do garáže, kde jí bude čekat pořádná oprava.

Já taky vyrážím po svých směr depo, už je nejvyšší čas, pomalu budou končit administrativní a technické přejímky. Doufám, že někdo pojede kolem a třeba mne vezme. Ze zatáčky se vyřítil muzejní Tatraplán Monte Carlo, ale Vláďa Míček za volantem nevypadá, že by hodlal brzdit, navíc má spolujezdce a na zadních sedadlech vidím nějaké reklamní tabule, tak ani nemávám a pokračuji po svých. Ještě u odbočky na Libotín potkávám chlapce v bílých čepicích a s plácačkami, jak jim jeden z neukázněných řidičů platí dvoutisícové "startovné" za svezení po uzavřené závodní trati.

Do depa docházím tak akorát, abych udělal ještě několik snímků a za chvíli už pořadatelé svolávají rozpravu s jezdci. Ředitel závodů Jiří Raška nás přivítal, oznámil jak budou jednotlivé jízdy probíhat a několikrát zdůraznil, abychom se v tréninkových jízdách důkladně obeznámili s tratí: "Povrch je ještě horší než vloni, jeďte opatrně, nejsou to závody. Důkladně se seznamte s tratí ať víte kde vás co čeká! Pojedou se 3. tréninkové jízdy. Jako první pojedou motorkáři, za nimi formule a potom závodní automobily a klasické automobily." Po těchto slovech se rozcházíme ke svým strojům a vydáváme se postupně na trať k 1. tréninkové jízdy.

V obci Rybí už jsou diváci na svých místech a máváním nás doprovázejí po spojovací části ke startu v Závišicích. Tam se postupně řadíme a čekáme, až na nás dojde řada. Ještě před startem na mne čeká první překvapení. Start je oproti loňsku posunut o 50m dál po trati. To znamená, že si budu muset najít na začátku nové body pro řazení, než mám natrénováno. Ještě, že na to mám 3. tréninkové jízdy.

Najíždím na start a už je mi jasné, že 2. převodový stupeň budu muset řadit podle citu, není poblíž trati nic, čeho bych se mohl chytit. Červená, oranžová, zelená, start vyrážím do 1. tréninkové jízdy. Řadím 2-ku a dávám plný, motor si začíná říkat o třetí převodový stupeň a k prvnímu stromu, kde by se dalo řadit i příště je to ještě 20m..., chybí 15m a raději řadím jinak by to taky mohlo být pro motor posledních 15m dnešního dne. Čtverku už řadím na obvyklém místě jen v o něco menší rychlosti než vloni, alespoň bude klidnější nájezd do levé zatáčky na začátku Štramberku. Pokračuji dál a řítím se do zatáčky u Dallasu, která se ráno stala osudnou pro Hajdušky a jejich T603 B5. Vím, že je rozbitější než vloni a taky mám před očima tu hlubokou příkopu a B5-ku přes ni. Nicméně brzdím ve stejném místě z téměř stejné rychlosti jako vloni. V půlce vzdálenosti však musím brzdu uvolnit, neboť bych se před zatáčkou úplně zastavil. Holt včerejší ladění brzd přineslo až nečekaný úspěch. V klidu tedy projíždím zatáčkou a pokračuji dolů k odbočce na Libotín, potom nahoru kolem depa přibrzdit před pravou, více středem, u kraje je to strašně hrbaté a levou nahoru do Rybí, kde čeká další překvapení. Cíl je totiž o cca 200m blíž než vloni. Což je rozumné, protože vloni jsem cílem projížděl už z kopce až 130 km/h a letos vzhledem k vyššímu počtu účastníků, by mohli mít poslední co dělat, aby to ubrzdili a nenabrali stojící kolonu odjetých vozů. Letos je tedy cíl na konci stoupání a 200m na brzdění k dobru.

Řadím se do kolony a čekám než si 1. tréninkovou jízdu odjedou i ostatní soutěžící. Mezitím beru telefon a volám bráchovi, že je všechno špatně, start jinde, cíl jinde, žádné záchytné body pro řazení a navíc to nějak moc brzdí. Bude to těžké trefit dvakrát stejný čas, ještě, že na to budou vždy tři pokusy a dva nejlepší se budou počítat.

Už dojeli všichni soutěžící a tak opět v koloně přejíždíme po spojovačce do Závišic na start druhého tréninku. Ranní zatažená obloha se už úplně vyčistila a pomalu to začíná vypadat na pěkný pařák, jako tomu bylo v předešlých týdnech. Motorkáři už zahájili 2. tréninkové jízdy a my se smažíme na slunci při čekání na start. Chvíli si krátíme technickými debatami o našich strojích s paní Irenou Bauerovou, která jede se svým vozem Škoda Coupé B6 za mnou




a panem Pavlem Jeřábkem, který jede přede mnou s krásnou Tatřičkou 52 Sport z roku 1932.




Vtom mi zvoní telefon. Volá brácha, že se v pravé zatáčce za depem škaredě vymázl motorkář: "Nevypadá to vůbec hezky, vyletěl ven až na trávu, už je u něj sanitka. Tak dávej bacha ta cesta je tu hrozná, pro rychlou jízdu motorek to vůbec není, vždyť víš co to dělá s autem."

Tak to je druhá špatná zpráva dnešního dne a doufám, že poslední a s motorkářem to bude dobré. Docela mě přechází nálada a to jsem se na závody tak těšil. Tlumočím kolegům co se stalo a čekáme co bude dál, další jízdy už jsou přerušeny. Za chvíli přijíždí ředitel závodu a oznamuje nám co se stalo a že to vypadá na vrtulník. Skutečně se brzy na to na obloze objevuje vrtulník záchranné letecké služby. Nejprve letí cca o 90 st. jiným směrem, ale pak se vrací a míří k depu. To už, ale dostáváme pokyn od pořadatelů, že tréninky jsou přerušeny a máme se vrátit v koloně do depa, kde se rozhodne co bude následovat dál.

Při příjezdu do depa vidíme, že tam vrtulník stále ještě je. Ředitel Jiří Raška svolává novou rozpravu s jezdci a se slzami v očích a hlasem, který se mu neustále láme k nám pronáší: "Toto má být setkání... ne, rozcházení... to jsem opravdu nechtěl, to jsem nechtěl... tolik problémů bylo s uskutečněním tohoto setkání, házeli mi klacky pod nohy kde jsem přišel. Ještě před čtrnácti dny jsem měl sto chutí vám zavolat, že to ruším, ale nakonec jsem dal na vaše kladné ohlasy a s pomocí přátel setkání uskutečnil... Ale toto se nemělo stát! Co mám teď dělat, mám to ukončit a rozpustit!" Nastalo chvíli ticha, ale pak se začíná z úst jezdců ozývat: "Ne... budeme pokračovat." Ředitel se opět ujímá slova: "Dobrá budeme tedy pokračovat, ale znovu zdůrazňuji, nejsou to závody!!! Je to setkání!!! Pro každého z vás něco mám, nikdo neodejde s prázdnou. Těm co to nejlépe vyjde, dostanou poháry, ale jinak tu mám skutečně pro každého něco. A jestli si chce mermomocí někdo za závodit ať si to nechá na okruhy k tomu určené, jako je Most nebo Brno. Tady je to přírodní okruh, kde je kolem trati spousta nebezpečných přírodních překážek a na závodění to tu už není. Další jízdy zkrátíme, zůstanou dva závody, ale v každém se pojedou jen dvě jízdy, ne tři jako bylo původně v plánu. Ve 12:30 pojedou předváděcí jízdu klasické automobily a ve 13:00 začneme motorkami potom formule a závodní automobily. Znovu opakuji jeďte opatrně! A jak se říká, hodně štěstí." Těmi to slovy je rozprava ukončena a my se rozcházíme.

Od jednoho z pořadatelů se potom dozvídám, co se stalo. Bývalý motokrosový jezdec Jan Houšť, najel na své ČZ 350 Walter z roku 1954, na které jel dnes údajně poprvé, do pravotočivé zatáčky za depem příliš rychle a moc blízko pravé krajnice, kde je silnice značně zvlněná nerovnostmi. To ho rozhodilo, motocykl se rozvlnil a nedovolil mu dostat ho do potřebného náklonu k projetí zatáčkou. Motocykl tak pokračoval i s jezdcem vysokou rychlostí až k levému okraji silnice, kde sjel do příkopu a téměř kolmo narazil do meze za příkopem. Jezdec šel přes řidítka, hlavou vrazil do meze a motocykl ho ještě přimáčkl k mezi, pod kterou zůstal ležet. Motocykl se pak ještě odrazil a asi ve třech kotrmelcích dopadl zpět na silnici.

Blíží se půl jedné a s tím i ukázkové jízdy klasických automobilů. V duchu se modlím, ať se už nic nestane a odjezdíme ten zbytek skutečně v poklidu. Předváděcí jízdy klasických automobilů dopadly bez problémů a na řadě jsou motorkáři. Sleduji všechny jízdy a vždy, když se na horizontu před depem objeví motocykl, tají se mi dech jestli bude včas brzdit a nevymázne se. teprve až vidím, že už má tu správnou rychlost a zatáčku zvládne, si oddechnu. Na všech je vidět, že si slova ředitele vzali k srdci a jedou hlavou. Jen pan Josef Synek na svém motocyklu YAMAHA TR3 350 ccm z roku 1970 jede pěkně z ostra. Je na něm však vidět, že má pevně v ruce nejen svůj motocykl, ale má i zvládnutu onu zákeřnou pravotočivou zatáčku a jede vždy cca 1,5m od kraje, kde je silnice nejméně hrbolatá.

Motocykly mají odjeto a tak na start vyrážejí formule a my závodní automobily s nimi. Dojíždíme ke startu a ačkoli je již pěkný pařák, tak Tatra za tu dobu co stála v depu pořádně vychladla a mi se ani "neodlepila" ručička teploměru od nuly. Nechávám ji proto chvíli běžet, aby se alespoň ručička pohnula a já netočil hned po startu studený motor.

Tak jsem po roce opět na startu a měl bych obhájit loňský úspěch, ale plán je jasný, hlavně neudělat nějaký průser a nerozbít auto "Je to setkání, ne závody!" zní mi ředitelova slova v uších. No co, nějak to dopadne, buď to vyjde, nebo ne. S tím najíždím na startovací zařízení. Startér mi ukazuje dopředu, ještě, ještě kousek, dost a teď zpátky, dost, znovu dopředu, dost a zpátky, tak dobrý. Až v poslední jízdě se od startéra dozvídám, proč pokaždé tolik popojíždění dopředu a zpátky. Chromované přednárazníky odrážely světlo fotobuňky a ta z toho byla chudák celá doblblá. No to se může hodit, aspoň bude na co svést případný neúspěch :-) Červená, oranžová, zelená, start vyrážím na trať a snažím si zapamatovat místa řazení, to už je ale přede mnou vracák u Dallasu,




zakvičely gumy a já frčím dolů k Libotínu, noha z plynu, projet levou a plný, jenže ouha. Žlutý praporek, noha z plynu brzda zpomalit, no to jsem zvědav jak tohle můžu stejně udělat ve druhé jízdě běží mi hlavou. Za následující mírnou pravou je u krajnice porouchaná formule a u ní smutný pilot, míjím formuli a dávám plný aspoň se svezu dál znovu ve svižném tempu. Míjím depo projíždím pravou více středem mimo hrboly a levou nahoru do cíle. Brzdím a mrkám na teploměr no paráda skoro už mám optimální teplotu. Chvilku za mnou dojíždí paní Irena Bauerová se svou Škodou Coupé B6 a už z okýnka volá: "Tak jsem skončila." "Jak to?" Ptám se. "Uvařila jsem a odneslo to těsnění pod hlavou." Odstavuje kupátko bokem a vysedá.

Přejíždíme ke startu do druhé jízdy. Při čekání na start se dozvídám, že zřejmě z podobných příčin odstoupila i Lada 2101 Lukáše Musiala a i několik dalších škodovkářů si stěžuje na horko a říkají, že se jim jejich autíčka počůrala. To mi nedá abych si s úsměvem nerýpl: "Ale chlapi, trochu sluníčka a vy s tím naděláte, já jsem do teď jezdil s podchlazeným motorem a konečně se začínám blížit k provozní teplotě."

Tak jsem na startu druhé jízdy, mám za sebou popojížděcí souboj s fotobuňkou a čekám na zelenou. Už naskočila a já vyrážím do druhé jízdy s nelehkým úkolem brzdit u Libotína v místech, kde byla žlutá vlajka, abych trefil stejný čas jako v první jízdě. Diváci u Dallasu opět skandují gumy kvičí a já mířím dolů k Libotínu, bez plynu, levá plný, tady byla asi ta žlutá vlajka, noha z plynu brzda, tady asi ta formule znovu plný a davaj kolem depa do cíle. stejně se mi ale zdá, že jsem brzdil málo. Výsledky prvního závodu potom ukazují, že se mi to nezdálo a skutečně jsem brzdil málo. Byl jsem o 1,42s rychlejší a tak se dělím až o 11.-12. místo s Jiřím Rotkem na voze Škoda MB 1000 B5 který dosáhl stejného rozdílu časů.

Motocykly zahajují druhý závod dne a po nich ve stejném pořadí formule a my závodní automobily. Startuji do první jízdy druhého závodu a opět se snažím o stejnou strategii. Po projetí cílem mi volá taťka, že je ve Štramberku na náměstí a mám mu deset minut před mým startem zavolat, že vyběhne na Trúbu a natočí jízdu shora. Z Trúby je vidět téměř celá trať, kterou jedeme od startu až do cíle, pouze kolem Sv. Kateřiny, trať mizí pod stromy, ale opět se vynořuje. Tak jsme domluveni a říkám si ,že je škoda, že nenatočil už i první jízdu. Mohl bych si potom zkusit natáhnout obě videa součastně do programu na stříhání, navzájem je prolnout a třeba bych viděl, ve kterých místech trati mi vznikají největší rozdíly.




Při čekání na start druhé jízdy debatujeme s Ivo Rotkem o nových kolech Gordini na jeho Renault R8. Prý je odlévá, nějaký chlápek, ale pouze středovou část s paprsky a to se musí našroubovat do upraveného ráfku ze Škody 100. Cena za 4 odlitky je 6000,- Kč. Ivo na něj zkoušel že by mu stačil jen jeden, ale chlápek není hloupý a říká mu buď všechny čtyři nebo nic. Vtom k nám přichází jeho syn Jiří s vytřeštěnýma očima a říká: "Tak jsem byl málem tam, co skončili Hajdušci." Otec se ho ptá: "Co jsi dělal?", "No diváci mě hecovali, pískali a křičeli JEĎ, JEĎ, JEĎ!!!, Tak jsem jel a ustřelilo mi to, naštěstí jsem to vybral." Rotek starší mu na to říká: "To nesmíš! Nesmíš se nechat vyhecovat, diváci by tě klidně zabili, jim je to jedno." Mladý uznale kývá hlavou a říká, že si už teď dá pozor.

Kolona, čekající na start se hnula a tak i my nasedáme do svých vozů a posouváme se ke startovní čáře. Ivo Rotek s Renaultem R8 najíždí na start a za ním se chystá i jeho syn Jiří, ale přehřátá a nějakou dobu odstavená škoda 1000 MB odmítá nastartovat. Předjíždím tedy Škodověnku a jdu na start poslední soutěžní jízdy dnešního dne. Malinko jsme si tím odmítáním "emebéčka" promíchali pořadí a za mnou pojede Jiří Chmelař se svým BMC Morris Cooper S. To je kontrast pětimetrová limuzína a za ní "motokára".

Červená, oranžová, zelená, start vše podle již známého scénáře a snahy o přesnou jízdu jako v minulém kole. Po projetí cílem mrkám do zpětného zrcátka a BMC už také protíná cílovou pásku, no jo 570 kg a 150 koní musí být poznat proti mým 1450 kg a 100 koním a navíc když z kopce jezdím bez plynu a pan Chmelař na to prý pořádně šlapal.

Z výsledkové listiny se potom dozvídám, že ani druhý závod mi nevyšel a opět jsem byl ve druhé jízdě rychlejší o 1,95s a bylo z toho až 14. místo. Hlavně, že jsme Všichni zvládli i druhou jízdu bez problémů. Dokonce i stávkující "embéčko" si dalo říct a na roztlačení naskočilo, takže i Jiří Rotek úspěšně projel cílem.

Vydáváme se na přejezd do depa a děkujeme divákům, za jejich přízeň a povzbuzování. Neměli to určitě v tom horku lehké a na některých bujaře mávajících a na trať vbíhajících je vidět, že zaháněli žízeň chmelovým mokem opravdu poctivě. Burácení motorů v depu utichá a vše se připravuje na vyhlášení vítězů a rozdání cen.

Každý účastník dostává pamětní list a malý pohárek a tři nejlepší v každé kategorii dostávají poháry za umístění. Dále jsou vyhlášeni absolutní vítězové obou závodů. Motocyklisté bojovali o Pohár M. Hrubého, formule o Pohár V. Ondřejíka a závodní automobily o Pohár A. Marka. Jako zástupce rodiny Aloise Marka mám tu čest předat pohár absolutnímu vítězi panu Peterovi Bučkovi, který na voze BMW Alpina 2002 dosáhl součtu rozdílů obou závodů pouhých 0,27s, kdy ve druhém závodě trefil rozdíl neuvěřitelných 0,03s.




Ceny si tak mezi sebou rozdělily vozy Škoda, BMW a MG. Ani značka Tatra však neodešla s prázdnou a pohár starosty obce Závišice za nejhezčí automobil setkání si odvezl pan Pavel Jeřábek s vozem Tatra 52 Sport.

Po předání všech cen ředitel závodů pod Trúbou oznámil, že neví jestli bude pořádat další ročník a oznámení o tom zda bude, nebo nebude si nechá až po novém roce.

Na závěr musím všem pořadatelům poděkovat, za skvělou akci a perfektní zabezpečení trati, kdy byli nekompromisní na některé velice neukázněné diváky, u kterých jsem mnohdy pochyboval zda vůbec mají rozum. Jako byl například jeden z diváků na civilním moderním motocyklu, který se dost násilně snažil při závodě historických motocyklů projet v protisměru po trati!!!

Tolik asi závěrem a doufám, že se ředitel setkání pan Jiří Raška rozhodne pro pořádání 3. ročníku a my se budeme moci těšit na další krásná setkání pod Trúbou.