V sobotu 4.10.2008 uspořádal Tatra klub české republiky pro své členy ukončení sezony na kopřivnickém zkušebním polygonu a zároveň tam pořádal Tatra 603 Team bratří Hajdušků prezentační setkání pro sponzory a přátele Tatra 603 Teamu. Protože na tak významné domácí akci nesměla chybět ani naše Maratónka, tak jsme i přes nevlídné počasí vyrazili na polygon také.

    Naše bílé GT si dalo sraz s hajduškovic oranžovou B5 u jejich dílny a obě Maratonky společně vyrazily na polygon. Tam jsme je zaparkovali u prezentačního stanu a vydali se se Standou Hajduškem pomáhat s přípravou akce. Po chvíli dorazila na vleku i Tatra Ecorra V8 Sport a trio závoďáků bylo kompletní.




    To už se, ale začali scházet sponzoři a přátelé Tatra 603 Teamu a Standa zahájil setkání prezentací s krátkým videem z Goodwood revival 2008, kterého se letos v září zúčastnili s jejich Maratónkou T603-2 B5 1967 v Anglii. Za její volant usedli šéf Subaru Norska Arne Berg a famózní norský jezdec minulých let Johny Haugland.

    Po prezentaci následoval akční program, kdy si mohli sponzoři vyzkoušet svezení v obou závodních vozech Tatra Ecorra V8 Sport a T603-2 B5 po okruhu zkušebního polygonu obohaceného o dva zpomalovací retardéry. Dále si mohli vyzkoušet svezení v nákladní Tatře po terénní části polygonu a také si mohli za závodit s tréninkovým závodním Favoritem na slalomové trati.

    My jsme dostali čestný úkol, obsluhovat pasažéry Tatry Ecorry V8 Sport. Nasadit a zapnout přilbu, otevřít dveře, připoutat čtyřbodovými bezpečnostními pásy, zavřít dveře a Ecorra vyrazila do dvou kol po polygonu. Tak následovali další a další pán, či dáma na holení.




    Ani my jsme však nepřišli zkrátka a v jedné z přestávek jsme usedli vedle Zdenka na sedadlo spolujezdce i my. Svezení to bylo parádní, zátah 400 koňového osmiválce a účinek brzd před retardérem byl famózní, ale ta opravdová třešnička na dortu nás teprve čekala po skončení celé akce.

    Samozřejmě že jsme usedli i do závodního Favorita. Každý měl k dispozici jednu seznamovací a dvě ostré jízdy na čas a hodnotila se ta lepší. Celá trasa se dala jet, po rozjedu, na druhý rychlostní stupeň a tak jsme s bráchou zvolili taktiku brzdění levou nohou, abychom neztráceli cenné desetinky vteřin přešlapáváním pravé nohy z plynu na brzdu a zpět. Docela dlouho jsme se drželi na čelních místech, brácha dokonce dlouho vedl v zajetých časech. To, ale nedalo spát skupince hostů Tatra 603 Teamu, mezi nimiž byli i jezdci se závodní licencí. Ti jezdili tak dlouho, až nás odsunuli z vedení, mne na 6-té místo a bráchu na druhé místo. Následovalo rychlé vyhlášení vítězů, kdy Standa Hajdušek rozdal ceny. Jednou z cen byla mimo jiné i sada gola klíčů Tona, kterou si odnesl za konečné druhé místo Tomáš Procházka.




    Po té jsme opět zaujali místo u obsluhy Ecorry V8 Sport. Na řadu přišli zájemci z Tatra klubu české republiky a zájem o svezení byl vskutku velký. Doba pokročila do odpoledních hodin, zájemci měli odježděno a tak jsme zamířili do hlavního stanu na malou svačinku. Ještě jsme nestačili dojíst a Standa na nás volal „Marci“ nástup k „Bé pětce!“

    Na nic jsme nečekali a úprkem mířili k oranžovému klenotu. Jako první jsem se na místo spolujezdce dral samozřejmě já, za volantem T603-2 B5 seděl Jarda Hajdušek. Standa mne však zarazil otázkou: „A chceš řídit, nebo se svézt jako spolujezdec?“, „No jasně že řídit“, a oči se mi rozzářily jako malému klukovi, který pod stromečkem objevil autíčko na dálkové ovládání. Než si to Standa rozmyslí, tak jsem oběhl auto a tahal Jardu honem ven se slovy: “Vyměníme se, sedni si vedle.“




    Usedám do anatomické sedačky, upravuji si pětibodové pásy a zavírám dveře. Do rukou beru volant a stále nevěřím tomu, že mne čeká jízda v „ostré“ Maratonce a mohu zažít ty pocity, které zažíval náš děda před více jak 40-ti léty, kdy ji pilotoval. Volant je díky sníženým sedačkám trošku výše, než jsem zvyklý, ale velice brzy si na to zvykám. Pedály by taky měly být tím pádem výše, ale to nijak nepociťuji a řadicí páka na konzoli na podlaze, to je přímo balzám. Na první šáhnutí mi skvěle padla do ruky, z volantu je k ní blízko a mnohem, mnohem blíž než v dnešních osobních vozech, no prostě nádhera. A což teprve řazení, jednička tam krásně padla a interiérem se rozlehlo slabé plechové bouchnutí, sice bylo třeba větší síly, než jsem zvyklý z nových osobáků, ale měl jsem pocit, že to snad není klasické „Háčko“, ale sekvenční převodovka. Pomalu přidávám plyn a obvyklým způsobem povoluji spojku, to mě překvapilo, protože zabírá už hodně odspodu a měl jsem co dělat, aby motor nechcípl. Sotva se kola jednou otočila dokola, řadím dvojku, tak jak mě to u T603 učil děda. Na to mi Jarda říká: „Neboj se to vytočit, nalož tomu pořádně.“ „Kolik můžu točit?“, ptám se. „Červené pole je v 6000 ot/min, tak pětapůl klidně můžeš“, odpovídá Jarda. Nenechám se tedy více pobízet, dvojku tahám přesně na pětapůl a řadím za tři. Nemůžu si pomoct, ale ta šaltrpáka je fakt úžasná. Tak ještě čtverku a už frčím po polygonu z kopce dolů a zažívám pocity, o kterých jsem si do dneška mohl jen nechat zdát. Tvrdý podvozek mi dává pocítit, jak je povrch polygonu nerovný, to v naší T603 neznám. To už se, ale blížím k retardéru z kuželů a tak na mokrém asfaltu opatrně brzdím. Nevím jak ostré brzdy B5-ka má a jakou silou se mohu do pedálu opřít. Najíždím mezi kužely a jak jsem zvyklý čekám, že se Tatřička zhoupne nejdříve na jednu a pak na druhou stranu, jenže ono nic. Plynule jsem projel retardérem, pak druhým a pokračuji do dalšího kola. Po druhém kole se chystám zajet zpět na parkoviště, ale Jarda říká: „Ještě klidně jeď dál.“ Opět se nenechám pobízet a dávám si ještě jedno kolo. Po třetím kole definitivně opouštím ovál a vracím se na parkoviště, kde už netrpělivě stepuje brácha, aby i on usedl za horký volant T603 B5. Brácha si taky odkroužil tři kola, vrací se s rozzářenýma očima a sotva otevřel dveře, už na mne volá: „To je bomba, to musíme mít taky, balíme, jdeme do garáže.“




    Oranžový klenot odevzdáváme jejich majitelům a ještě si domlouváme dvě kolečka na sedadle spolujezdce. Přeci jsme si jen netroufli zkoušet, kde jsou hranice B5 a tak se chceme nechat svézt Jardou, který už ji za ty roky přeci jen zná, což nám pak i ukazuje zejména při průjezdu retardérů.

    Setkání pro sponzory a přátele Tatra 603 Teamu je u konce, my se loučíme s bratry Hajduškovými a namlsaní míříme domů ohřát se a připravit se na večerní přednášku v hotelu Tatra o soutěžních T603, o kterou jsme byli požádáni předsedou Tatra klubu české republiky Radkem Žáčkem. Máme udělat půlhodinový až hodinový pokec s případným promítáním fotografií, nic velkého, jen pro tu hrstku členů co tam bude. Z hrstky členů byl nabitý sál a tak jsem si říkal, co asi budeme tu hodinu vykládat. Nakonec jsme se rozjeli, že z toho byl pomalu tříhodinový seminář s přestávkou vyplněnou předáním dortu předsedovi Tatra klubu české republiky za vzorné předsedání.




    Na závěr musím ještě jednou poděkovat všem členům, kteří vydrželi náš Maratónský výklad až do konce, za pozornost. Zřejmě je natolik zaujal, že ještě hrstka členů s námi debatovala další půlhodinku ve vestibulu hotelu. Do postele jsem uléhal až po jedné hodině v noci.

    P.S. Ještě po dvě noci jsem seděl za volantem oranžové T603 B5 a brácha na tom nebyl jinak :-)

Za Alois Mark Team Jiří a Tomáš Procházkovi.