Tatra 603-2 B5 Marathon de la Route ' 1966

Zasloužilého mistra sportu Aloise Marka



Otevírání Masarykova okruhu v Brně

V srpnu 1987 dostali bývalí českoslovenští závodníci pozvání do Brna na slavnostní otevírání Masarykova okruhu.
Mezi pozvanými byli i Alois Mark a tak nám vnukům oznámil, že můžeme jet s ním na závody a svézt se po novém závodním okruhu.
Což jsme všichni samozřejmě uvítali s obrovským nadšením. Protože to byl výlet i s noclehem na vysokoškolských kolejích ve dvou dvoulůžkových pokojích, bylo třeba z šesti vnoučat vybrat tři, kteří pojedou s dědou. To zase nebylo až tak složité, protože nejmladším vnoučatům Lence a Michalovi byly tenkrát teprve 2 a 3 roky a druhý nejstarší Martin byl nemocný, takže jsme zbyli akorát 3 - Pepík, Tomáš a já. Pak už nezbývalo, než aby maminky nabalily batůžky, babička napekla bábovku a mohlo se vyrazit. První zastávka byla hned ve vedlejší ulici, kde jsme vyzvedli dědova kolegu mistra sportu Adolfa Veřmiřovského, který měl Masarykův okruh otevírat s námi v Monopostu Tatra T 607, což jsme my kluci v tu chvíli ještě nevěděli.
Pan Veřmiřovský se usadil na sedadle spolujezdce a vyrazili jsme směr Brno. Cesta do Brna probíhala zcela pohodově a my jsme za bublání osmiválce naslouchali vzpomínkám dědy a pana Veřmiřovského, které se točily jak jinak než kolem závodů šestsettrojek v Brně na starém okruhu. Hltali jsme každé slovo a poslechli si historky o tom jak děda v šedesátém šestém dojížděl při šestihodinovce s naší Tatrou do cíle na neutrál s prázdnou nádrží, protože mechanici při posledním plnění nádrže nedotankovali plnou, kvůli vzpěnění benzínu. Nebo tu jak si Adolf Veřmiřovský v jiném závodě spočítal a natankoval přesně palivo na závod, aby měl co nejlehčí Tatru a pořadatelé ho poslali před závodem objet čestné kolo, ale potom si už nemohl dotankovat, takže mu přesně to jedno kolo chybělo v závodě do cíle... Ale jinak to prý byl pořádný "rachot" jak říkali vždy, když se před závodem potkávali: "Tak co, co bude?", "Bude rachot, budeme závodit!"
Při vyprávění nám cesta do Brna utekla jako voda a my se již blížili ke starému okruhu. Při nájezdu na cílovou rovinku na sebe oba pánové lišácky mrkli a děda neodolal, podřadil a potáhl trojku do otáček, znovu dal čtyřku a my jsme prolétli cílovou páskou jako před dvaceti léty :-) Sraz bývalých závodníků byl v prostoru boxů starého okruhu, ale protože jsme měli ještě čas frčeli jsme dál a děda nás provezl celé kolo po starém okruhu a komentoval každou zatáčku jak se projížděla. V boxech jsme byli i tak jako první a očekávali jsme další pro dědu a p. Veřmiřovského známé tváře ze závodních tratí.
Netrvalo dlouho a závodníci se začali sjíždět, nastalo potřásání rukou, poplácávání po ramenou a utvořil se slušný debatní kroužek. Když už to vypadalo, že musí být všichni, přijel tmavomodrý Fiat Uno. Debatní kroužek utichl a všichni závodníci spěchali ke dveřím spolujezdce odkud již vystupovala malá ženská postava v šatech a kloboučku. Mezi všemi zúčastněnými nebyl nikdo, kdo by ji nepoznal - zasloužilá mistryně sportu, automobilová závodnice Eliška Junková s úsměvem na tváři kynula svým kolegům a spěchala se se všemi pozdravit.


Eliška Junková, Adolf Veřmiřovský, Alois Mark... a za nimi přilepeni k monopostu my tři kluci (z každého z nás je vidět jen kousek - jeden z nás je za "Dolou" u kokpitu, druhý za dědou opřený o levé přední kolo a třetí na pravé straně fotky.

Boxy již byly zaplněny historickými vozy různého stáří a značek až oči přecházely, ale ten největší zážitek mne teprve čekal. Děda s p. Veřmiřovským pokukovali po hodinkách a říkali: "Už by tu mohli být." My zvědaví kluci se ptali: "Kdo dědo?", děda na to: "Počkejte, však uvidíte."
Avie zastavila vedle nás, řidič vyskočil pozdravil se s dědou a p. Veřmiřovským a říkal: "Tak jdeme na to, ne?" se závozníkem otevřeli zadní čelo korby a tam bylo něco pod plachtou a vypadalo to na auto. S klukama jsme netrpělivě nakukovali co to tam pod tou plachtou je a nejraději bychom tam vyskočili a rozvázali ty uzly sami, těm chlapům to strašně trvalo a když děda říkal, že něco uvidíme tak to bude stát za to. "No konečně!" povídá brácha, uzly byly rozvázány a plachta se začala zvedat. Nejdříve se objevil oválný čumák, potom chromovaná drátěná kola a nakonec před námi stál v celé své kráse nádherný, bílou barvou zářící monopost Tatra T 607-2. Teprve teď jsme se dozvěděli, že s ním na nový okruh a slavnostní zahájení po okruhu pojede Adolf Veřmiřovský. "Tak chlapi, tak tu nádheru sundáme, u bočnic jsou svodidla tak tahejte", řekl závozník. Nám klukům to ani říkat nemusel, sice jsme se chlapům spíše jen motali pod nohama, ale pomoc se závodním autem jsme si nemohli nechat ujít. Konečně byla svodidla ustavena přímo proti kolům a už jen stačilo monopost spustit dolů. "Tak pane Veřmiřovský", volal řidič Avie, "nasedněte si bude třeba to brzdit". "Já tam nahoru nepolezu, Lojzku pošli tam kluka" a ukázal na mne. Spadla mi čelist a rozzářily se mi oči, já budu "řídit" monopost, tu formuli, se kterou děda s Veřmiřovským získávali vavříny pro Tatru. Ten skvost, kolem kterého jsem v kopřivnickém muzeu chodil a ani si na něj nemohl přes provazy, kterými byl obehnán, sáhnout. A já si do něj teď můžu co by 13-ti letý smrkáč nejen sednout, ale dokonce v něm pojedu, sice bez motoru, ale POJEDU!!! Tak to pro mne bylo něco neuvěřitelného a fantastického až jsem zapomínal dýchat. "Tak nastupovat a jedeme", volal řidič Avie. Děda na to: "A budeš pořádně brzdit, ne že nás porazíš jako kuželky!" Tak jsem honem naskočil a stále nevěřil, že mne nechají "řídit", ale to jsem už držel volant a monopost začal sjíždět dolů po svodidlech. Tak a jsem dole a už jen pomaličku pojíždím po zemi, děda s Veřmiřovským jsou za mnou, no ještě bych se kousek projel, boxy se svažují doleva dolů, místa dost tak tam natočím volant a monopost se zase hezky rozjíždí, 5 metrů od Avie ... 10 metrů, 20 metrů už to pěkně frčí 30 metrů, ale to už na mne Veřmiřovský volá: "Brzdi závodníku, kdo si myslíš že za tebou bude běhat". No nic je po závodech tak aspoň ještě 2m ke kraji. Teprve teď mám čas se pokochat pohledem po kokpitu. Moc místa tu tedy není, tak akorát pro mne, jak se tu mohli nasoukat dospělí, to nechápu. Červenou koženkou potažené sedadlo je docela pohodlné, kde jsou nějaké bezpečnostní pásy? Nejsou - tehdy se ještě žádné nepoužívaly. Přístrojovka je velice skromná, jen 3 budíky, po stranách teplota a tlak oleje uprostřed velký otáčkoměr, kde mají tachometr, jak mohli vědět kolik jim to frčí? Děda mi vysvětluje, že to až tak důležitý údaj pro závodníka není a dá se to odvodit z otáček a zařazeného rychlostního stupně. Kratičká řadící páka padne hezky do ruky a následuje další překvapení, stříbrná páka ruční brzdy nemá na konci ten "mačkací čudlík" a dokonce když se zatáhne tak necvaká jako v našem embéčku a nedrží sama nahoře. Děda opět vysvětluje, že se používala jen před startem a není tam ozubení, aby se na startu náhodou nezasekla.
K monopostu už přichází i Adolf Veřmiřovský a říká: "Tak mne pusť, vyzkoušíme jestli to pojede". Souká se do kokpitu, je to těsné, ale skutečně se tam vleze. Děda říká: "Kluci tak tomuhle jsme říkali rakev na čtyřech kolech". Samozřejmě se tomu divíme, proč vždyť je to závodnička? Děda vysvětluje: "člověk je v tom tak nasoukán, že si připadá jako v rakvi. Navíc, jsem s monopostem už jednou na hřbitově skončil. Víte jak nám visí v garáži ten pokroucený volant a rozbité závodnické brýle? Tak ten je z monopostu, při jedněch podnikových závodech monopostů na štramberském okruhu jsem to v poslední zatáčce před cílem pustil příliš ven vlevo. Levým kolem jsem zavadil o patník u cesty a ten mne katapultoval i s monopostem přes zeď hřbitova u sv. Kateřiny, 40 metrů do dálky ve výšce asi 3m, zázrak, že jsem z toho vyvázl bez zranění".


Volant z havarovaného monopostu Aloise Marka.

To už na nás, ale kyne Adolf Veřmiřovský, že je připraven a můžeme ho roztlačit. To si samozřejmě nemůžu nechat ujít a tak se stavím z boku monopostu, protože vzadu už stojí děda s řidičem Avie. "Dolo dej tam dvojku a jdeme na to" říká děda, "Dola" kontroluje situaci kolem sebe a říká mi: "Z boku tlačit nemůžeš, jak to chytne a vypálí vpřed, tak tě převálcuju zadním kolem." Zklamaně ustupuji a musím se spokojit s pohledem na rozebíhajícího se dědu s řidičem. Po pár metrech sebou monopost cuknul, kvikly gumy a z ejektorů vyletěl oblak černého dýmu. Ozvalo se ohlušující zaburácení V8-mičky a monopost skutečně vystřelil vpřed jako projektil z revolveru. "Dola" lehce tůruje motor a zpomaluje až zastavil, ale s ním utichl i motor. Děda na něj volá: "Co je? Co se děje?", "Asi úplně nevypíná spojka, kdo ví kdy s tím v muzeu naposledy jeli". "No nic, tak to zkusíme znovu a dej tam potom před zastavením neutrál", říká děda. Toho okamžitě využívám, stavím se k zádi monopostu a zapírám se rukama, tentokrát si to už nenechám ujít. Tak a jdeme na to rozebíháme se s dědou, monopost sebou cuká a motor naskakuje, černý dým z ejektorů se mi valí přímo do obličeje, ale já jsem spokojen, že jsem mohl závoďáka roztlačit. "Dola" projíždí celý výjezd z boxů na konci se otáčí a vrací se zpět k nám do depa. Zastavuje a motor stále běží, chvíli ho nechává bublat na volnoběh, potom krátce přidává plyn a vypíná ho. Ještě chvíli sedí v kokpitu, oběma rukama pevně svírá volant a je na něm vidět, že zřejmě nostalgicky vzpomíná na doby kdy za volant monopostu usedal téměř denně. Po chvíli se souká ven a říká:" No, snad to půjde, uvidíme". Děda dodává: "No nic, my s klukama pojedeme za tebou a kdyby byl problém, tak vyskočíme a zatlačíme".


Monopost Tatra T607-2. Za volantem Jaroslav Pavelka, vedle Eliška Junková, vlevo Adolf Veřmiřovský, vpravo Alois Mark... a za nimi u zdi opět my kluci, vlevo Jirka a vedle Pepík.

Ještě chvíli se s klukama motáme kolem opuštěného monopostu, ale to už přijíždí ze směru od nového Masarykova okruhu auto a míří k nám. Vystupují z něho, pořadatelé a ptají se nás jestli jsme všichni. Děda odpovídá: "No samozřejmě, všichni připraveni jako za starých časů." Pořadatelé nám udělují poslední informační pokyny, řadí auta a odjíždí do čela kolony. My jedeme jako poslední a před námi "Dola" v monopostu. Dáváme koloně menší náskok a roztlačujeme s dědou monopost. Motor naskočil a "Dola" vyráží z boxů na trať starého brněnského okruhu směr Bosonohy. Spěcháme s dědou k šestsettrojce, Tomáš s Pepíkem už sedí vzadu, já si sedám na uvolněné sedadlo spolujezdce a vyrážíme za kolonou. Brzy doháníme kolonu a jsme s klukama připraveni okamžitě vyskočit a zasáhnout jako tým mechaniků F1, kdyby náhodou monopost utichl. "Dola" je však "Pan šofér" a s popojížděním si hravě poradil. Trošku zklamaně, že se monopost obešel bez našeho zásahu, dojíždíme až do depa na novém Masarykově okruhu. Pořadatelé si nás naposledy rovnají a posílají nás protisměrem přes nájezd do boxů na startovní rošt. Nájezd do boxů je udělán samozřejmě pro nájezd z trati nikoli výjezd a tak většina vozů najíždí na dvakrát se zacouváním. To ovšem není důstojné pro takového závodníka jako je "Dola" navíc v monopostu F1 a tak to zkouší na jedenkrát. Najíždí co to jde k levé krajnici a dává plný rejd doprava, zkracuje to přes obrubník dělící nájezd do boxů od cílové rovinky, přední kola přehupsly přes obrubník a... zadní kola se protočila ve vzduchu a monopost zůstal viset na břichu na obrubníku. Konečně přišla chvíle pro náš "Tým mechaniků" děda ještě utrousil poznámku něco o tom, že se nervák projevil, ale to jsme už všichni čtyři vyskakovali z auta a spěchali vyprostit uvíznutý monopost. Naštěstí to bylo jen takové lehké "šmrncnutí", stačilo jen trošku zatlačit a monopost byl opět na všech čtyřech. Naskočili jsme zpět do T603 a zařadili se na startovní rošt.
"Startovali" jsme, pro dědu z nezvyklé poslední pozice, což však byla jistá výhodička. Komentátor dokončoval svůj proslov o slavnostním otevření okruhu, samozřejmě nezapomněl představit všechny zúčastněné závodníky a na startovní čáře se objevil startér s šachovnicovým praporkem. Šachovnice se mihla vzduchem, otevřenými okénky jsme zaslechli: "A je odstartováno vážení diváci, právě byla odstartována nová éra brněnského automoto..." zbytek věty už zanikl v burácení motorů a my vyrazili cca 50-ti kilometrovou rychlostí do slavnostního zahajovacího kola.
Závodníci se snažili držet na uzdě, ale na všech bylo vidět jak to s nimi cuká a jak rádi by vyrazili do plného závodního tempa. Děda to vydržel jen na konec třetí rovinky před pasáží zvanou "Stadion". Před zatáčkou začal značně zpomalovat a nechal si všechny vozy poodjet. Když nám poslední vůz zmizel za pravou zatáčkou, která míří na "Stadion" pomalu jsme se začali divit co se děje. To už, ale děda podřadil na dvojku a říkal: "Kluci držte se teď to roztočíme." Motor se dostal do otáček a šestsettrojka vyrazila vpřed, ještě před zatáčkou děda řadil trojku a od levého vnějšího obrubníku namířil Tatru k pravému vnitřnímu. To už se ozvalo kvílení pneumatik a celé auto se dostalo do nádherného "powerslidu". Pohled na šestsettrojku, která se vřítila na "Stadion" musel být úžasný. Diváci na tribunách nadšeně mávali a pokřikovali. Ještě jsme svižně projeli následnou levou zatáčkou, ale to už musel děda ubrat, neboť jsme dojeli vozy před námi. Zbytek kola jsme dojeli již v poklidu s ostatními a děda vzpomínal na starý brněnský okruh: "Jo kluci, tady na tak široké cestě už není žádný kumšt předjíždět, to na starém okruhu na úzkých silnicích to se poznaly kvality jezdce. Tady už to svede snad každý." Čestné kolo se blížilo do finále, zamávali jsme divákům na tribunách v cílové rovince a odmávnutí šachovnicového praporku ukončilo naši spanilou jízdu, ale odstartovalo novodobou historii brněnského automotodromu.
My jsme zamířili do depa vystavit naše stroje na obdiv divákům a vyrazili jsme na obhlídku současných závodních strojů. Shlédli jsme tréninkové jízdy a vyrazili opět všichni v koloně zpět na starý okruh naložit monopost zpět na Avii a ubytovat se do vysokoškolských kolejí.
Druhý den jsme shlédli závody silničních automobilů a se spoustou zážitků, které se mi vybavují i po dvaceti létech jako by to bylo včera, vyrazili zpět domů do Kopřivnice. Odtud soutěžáci a jejich Tatry vždy vyrážely do závodů a zase se se získanými vavříny vraceli zpět. A tak jsme se tenkrát cítili i my kluci - Pepík, Tomáš a Jirka.

 

 



počítadlo návštěv , stránka změněna: , webmaster