Již moje klukovská léta poznamenaly motory a vůně benzinu, přestože mé původní zájmy směrovaly do elektriky. Vyráběl jsem různé
elektrické přístroje a nástroje (letovací pájky, induktory, přepracované stěračové motorky k různému použití, ale také krystalky) a snažil jsem se
fušovat do různých elektrických instalací, ať charakteru stavebního, motocyklového či automobilového. Přesto mě však stále více přitahoval požitek z
jízdy na otcově motocyklu ČZ 125 s pevným rámem. Měli jsme se svými kamarády takový malý tým, ve kterém byla ona zmíněná čezetka, jeden starý Sachz a
později přibyl Manet. I když ani jeden z nás v té době ještě nevlastnil řidičský průkaz, měli jsme v blízkosti našeho bydliště dostatek prostoru mimo
veřejné komunikace k tomu, abychom mnohdy i bez svolení rodičů vnikali do tajů jezdeckého umění. Nepodařilo se to někdy bez menších šrámů, ale láska k
této zálibě se postupně utvářela, až přerostla v zájem vyučit se automechanikem. Do učení za automechanika jsem nastoupil, přestože jsem měl úspěšně
vykonanou přijímací zkoušku na průmyslovou školu. Vyučil jsem se tedy automechanikem a až do nástupu k vojenské prezenční službě jsem pracoval v
autoopravně, kde se převážně opravovaly automobily zn. Tatra, i když škodovky, pragovky, fordy aj. netvořily žádnou výjimku. V té době jsem si v
daleko větší míře oblíbil automobily a mé první jízdy byly s tatrovkami T 12 a T 57. Postupně jsem se dostával za volant i rychlejších automobilů,
jako byla třeba Tatra 87, Tatraplán, ale také Praga Lady aj.
V jinošských letech mne velmi přitahovaly zkoušky továrních automobilů Monopost a Tatraplán Sport, které se s oblibou prováděly na státní silnici mezi
Drnholcem (dnešní Lubinou) a Vlčovicemi. Tehdejší jména slavných závodníků, jako byl Bruno Sojka, Josef Chovanec st., Jaroslav Pavelka, Karel
Vrdlovec, znamenala pro nás kluky vrchol odvahy, umění a hlavně nedosažitelný cíl - vyrovnat se jim, i když v skrytu duše byla jiskřička naděje, mít
možnost alespoň někdy se jim přiblížit. Tehdejší masové nadšení pro automobilový sport v Tatře se velmi přenášelo mezi občany Kopřivnice a širokého
okolí.
Po ukončení vojenské služby jsem nastoupil na zkušebně automobilů v technickém vývoji n.p. Tatra jako zkušební řidič - mechanik. V té době
jsem začal studovat večerně vyšší průmyslovou školu strojní, kterou jsem úspěšně dokončil. Po několikaleté přestávce jsem si toto studium rozšířil
absolvováním Automobilového institutu se specializací "konstrukce a stavba automobilů".
V počátcích jsem prošel zkušebnou motorů a pak jsem se již devět let podílel přímo na zkouškách automobilů Tatra. Měl jsem štěstí, že v
té době se doplňoval tým již zkušených soutěžních jezdců (Adolf Veřmiřovský, Alois Mark, Jaroslav Pavelka atd.) o mladé nadšence, a tak v roce 1962
jsem byl do soutěžního týmu n.p. Tatra zařazen i já.
V tomto týmu jsem setrval až do jeho rozpuštění a ukončení soutěžní a závodní činnosti pod hlavičkou n.p. Tatra v roce 1967. Z počátku
jsem jezdil automobilové soutěže s Josefem Chovancem ml. a naše první velká soutěž byla rallye Vltava v roce 1963. Výrazný úspěch se dostavil o rok
později, kdy jsme spolu obsadili v mistrovství republiky v naší kategorii 3. místo, o němž rozhodla Velká sedlčanská soutěž. Že toto umístění nebyla
jen pouhá náhoda, dokazovaly další výsledky na domácích i zahraničních soutěžích. Pod vedením zkušených a ostřílených jezdců se nám mladým podařilo
uchytit a udržet se. V roce 1965 jsme byli vysláni poprvé na velký automobilový závod, který se jel v NSR na okruhu Nürburgring. Složitost a náročnost
tohoto závodu nechci popisovat, neboť lidem, kteří se točí kolem automobilů, je jistě známá. Když jsme měli umístění na pátém místě v celkové
klasifikaci na dosah ruky, vyřadila nás, čtyři hodiny před ukončením závodu, po třech dnech a nocích náročné jízdy - technická závada. Avšak první
velký mezinárodní křest byl za námi a nebyl neúspěšný, jak se mohlo na první pohled zdát a v žádném případě nebyl zbytečný.
Bohuslav Stiborek (na místě spolujezdce) a Josef Chovanec s Tatrou T 2-603 GT
v Chaudfontaine na startu Marathonu de la Route 1965.
V roce 1966 jsem byl pro tento velký závod ( a nejen pro něj) vybrán do posádky s jedním z nejlepších továrních jezdců Aloisem Markem.
Tento rok jsme spolu vlastně odjeli všechny domácí i mezinárodní automobilové závody a soutěže. A dá se říci, že to byl pro mne rok nejúspěšnější. V
tomto roce také automobil T2-603 dosáhl nejvýraznějších úspěchů v automobilovém sportu. Na Nürburgringu jsme obsadili druhé místo v cestovních
automobilech a celkově třetí místo včetně klasifikace továrních speciálů. Tento výrazný úspěch potvrdila i ta skutečnost, že všechny tři
automobily Tatra T2-603, které byly na startu tohoto velkého závodu, byly také v cíli seřazeny těsně za sebou.
K velkému závodu na Nürburgringu a roku 1966 mě váže jedna taková drobná vzpomínka! Po třetí noci nad ránem, kdy se již zdálo, že
všichni, kteří dosud jedou, již dojedou bez problému do cíle, jsem za velmi husté mlhy uviděl v jednom úseku na kraji závodní dráhy stát vozidlo
Daff a jeho jezdec zoufale mával o pomoc, když jsem zastavil, pochopil jsem z jeho řeči, že není schopen pokračovat v jízdě, protože mu úplně
vypověděla všechna světla. Tak jsme se dohodli a já jsem mu svou pomalejší jízdou umožnil, že při sledování koncových světel mého vozidla se dostal
až na osvětlenou cílovou rovinu, kde mi dal znamení, že může pokračovat již sám. V boxech "Dafovi" světla opravili a tovární tým Daff úspěšně
dokončil tento velký závod jako družstvo. Možná, že to byla náhoda, že jsem mu pomohl právě já, ale měl jsem dobrý pocit, že jsem mohl
pomoci, i když jsem měl určitou časovou ztrátu, která však neovlivnila umístění. Tento dobrý pocit se znásobil, když při vyhlašování výsledků
manažér továrny Daff a jezdeckého týmu poděkoval veřejně našemu zástupci továrny Tatra za tento sportovní čin.
Ještě jeden velký úspěch vozů Tatra T2-603 se váže k roku 1966 a to mezinárodní šestihodinový silniční závod na Brněnském okruhu. Na
tento závod jsme nastupovali za týden po návratu z Nürburgringu, kdy se v automobilech vyměnil pouze olej v motoru a seřídily ventily. V tomto
silničním závodě jsem s Aloisem Markem obsadil první místo ve třídě a druhé místo v celkovém hodnocení. Na dalších místech byla za námi vozidla o
okruh i více zpět.
Bohuslav Stiborek (vlevo) a Alois Mark s Tatrou T 2-603 B5
v Brně na šetihodinovém závodě automobilů 1966.
Nechci vyjmenovávat všechny automobilové soutěže a závody, kterých jsem se zúčastnil za dobu svého aktivního působení v automobilovém
sportu, uvedu pouze, že od roku 1963 až do podzimu roku 1967 jsem se zúčastnil téměř všech domácích automobilových soutěží a vedle toho také
mezinárodních, jako byla např. Wartburg rallye a Marathon de la Route, kterého jsem se jako jezdec zúčastnil v roce 1965, 1966 a 1967. Mimo
automobilové soutěže jsem také jezdil některé okruhové závody a několik závodů do vrchu.
Po ukončení soutěžní a závodní činnosti v n.p. Tatra v roce 1967 jsem pak odešel ze zkušebny vozidel do útvaru konstrukce, kde jsem
prošel různými odděleními a pracoval jsem jako konstruktér, samostatný konstruktér a vedoucí konstruktér. V té době jsem začal také publikovat v
různých časopisech jako "Svět motorů", "Automobil", "Udělej si sám“ a "Revue du moteur". V roce 1972 jsem z rozhodnutí hlavního konstruktéra n.p.
Tatra a na požadavek časopisu "Automobil" seznámil prostřednictvím tohoto časopisu širokou veřejnost s novým osobním automobilem Tatra T613.
No a když jsem se již zmínil o automobilu, T 613 chtěl bych ještě podotknout, že v létech 1967 - 1969 jsem s Aloisem Markem prováděl
ověřovací a testovací zkoušky tohoto vozidla. Byla to krásná léta pilné práce, která přitahovala mnohé, protože se rodilo něco nového, což se
nestává každý rok a ne každý má možnost se do takovéto práce aktivně zapojit.