Lubomír Rek, vynikající navigátor, manažer továrního týmu Tatra a také jezdec. Bydlel v bezprostřední blízkosti továrny Tatra, od malička měl denní kontakt s automobily vyjíždějícími z vrat továrny, jeho otec byl zaměstnán v závodě Tatra a měl známosti s řidiči. To vše Lubomíru Rekovi tak velmi přiblížilo auta a dění kolem nich, že to nemohlo skončit jinak, než láskou k automobilům na celý život.

    V létech 1940-1945 vystudoval průmyslovou školu v Ostravě a Brně, z toho půl roku na přelomu let 1943-1944 v Berlíně u Technische Nothilfe, kam byl nasazen v rámci školy.

    Mezi jeho koníčky patřila modelařina, lyžování, plavání a bezmotorové létání na kopřivnickém plachtařském letišti, kde působil i jako instruktor a náčelník letiště.



Lubomír Rek na kopřivnickém letišti v kokpitu výkonného větroně VT-125 Šohaj



Instruktor Lubomír Rek na kopřivnickém letišti při výcviku nové pilotky v
kokpitu dvoumístného školního větroně LG-130 Kmotr

    Po ukončení vojenské základní služby nastoupil do zkušebny osobních vozidel, kde se v roce 1949 poprvé setkal se soutěžními a závodními vozy Tatra.

    Jeho první soutěží byla v roce 1949 Velká jihočeská soutěž v Českých Budějovicích, kde usedl na sedadlo spolujezdce v posádce Kopečný - Rek na voze T600 a ihned excelovali ziskem zlaté medaile.



Lubomír Rek u vozu T600 ve Velké jihočeské soutěži 1949

    Největšího úspěchu, kterého si cení, dosáhl Lubomír Rek v listopadu 1959 v posádce Mark - Rek na voze T603 v soutěži Tour de Belgique. Jelo se jeden den a dvě noci, byla to nejsložitější navigační soutěž, která se jela za trvalé mlhy a posádka Mark - Rek skončila na 9. místě v celkovém pořadí a 1. ze zahraničních posádek.



Posádka Alois Mark - Lubomír Rek s vozem T603 v Tour de Belgique 1959

    Za svůj druhý největší úspěch považuje Velkou Alpsko-Rakouskou jízdu v roce 1959, kde opět v posádce Mark - Rek na voze T603 získal první místo a zlatou medaili v týmech .

    V létech 1950 - 1967 absolvoval jako navigátor a druhý pilot desítky zahraničních a domácích soutěží včetně několika mistrovství republiky v posádkách s jezdci Markem, Veřmiřovským, Facem a Chovancem. V roce 1963 byl členem posádky Mark - Rek v prvním ze slavných Marathonů de la Route, tenkrát ještě pořádaným na otevřených silnicích pod názvem Liege - Sofia - Liege. I přes nedokončení tohoto marathonu pro havárii způsobenou prasklou pneumatikou načerpal cenné zkušenosti, které zúročil v dalších ročnících Marathonů de la Route jako Týmový manažer továrních jezdců Tatra. Naposledy v ostré soutěži usedl na sedadlo spolujezdce do Tatry 603, jak jinak než vedle svého nejlepšího kamaráda a přítele Aloise Marka, ve Wartburg Rallye v roce 1967.



Před startem Mistrovské soutěže Kopřivnice 1963, Lubomír Rek (vpravo)
startoval v posádce s Aloisem Markem. Na snímku vlevo Adolf Veřmiřovský


Lubomír Rek před startem Mistrovské soutěže Kopřivnice 1963


Posádka Alois Mark - Lubomír Rek v ostrém tempu
Mistrovské soutěže Kopřivnice 1963, kde získali 1. místo

    Po ukončení aktivní činnosti na soutěžích se podílel s V. Lebedou na řízení doprovodu a plánoval účasti továrních jezdců Tatra v soutěžích. Dále se účastnil na stavbě soutěžních a závodních vozů, hlavně v oblasti motorů. Účastnil se plánování a přípravy první soutěže Paris - Dakar s vozy Tatra.

    Ani po odchodu do důchodu však automobilový sport neopustil. Bedlivě sleduje soutěžní automobilový sport, vedl rychlostní zkoušky na třech ročnících Barum Rallye. Pro jeden z ročníků Barum Rallye objevil a vymyslel společně s Lumírem Galiou RZ Trúba, která se však poprvé dostala až do letošní Valašské Rallye 2008 a všichni jezdci si jí velice pochvalovali jako jezdecky velice zajímavou.

    Stále sleduje automobilové veteránské dění, spolu s Aloisem Markem se v roce 1987 zúčastnil s vozem T603 Rallye Vídeň - Kopřivnice a třech ročníků Memoriálu Josefa Veřmiřovského. Svým odborným dohledem a radami i dnes ve svých 83 letech občas napomáhá ve firmě Ecorra při renovacích a stavbách veteránů, zejména těch závodních jako je na podzim 2007 dokončená replika Monopostu T607.

    O tom, že se automobilů v žádném případě nehodlá vzdát svědčí i má návštěva, při které jsem „Lubu“ zastihl při opravě svého Nissana, z níž jsem ho vyrušil, aby mohl vzniknout tento jeho životopis.