Julius Randýsek, velice skromný člověk, jezdec a navigátor, který se k soutěžní a závodní činnosti dostal až těsně před ukončením působení továrního týmu Tatra.
Sám o sobě skromně říká, že nikdy žádný závodník nebyl a ani se mezi tovární jezdce nepočítá. Ten, kdo však usedl za volant T603-2 B5 v Marathonu de la Route,
musí být chtě nechtě do továrního týmu zařazen. Podařilo se mi jej tedy přemluvit k sepsání svého životopisu, jen s fotografiemi je to slabší, „Julek“ se dokázal vždy
nějakým zázrakem objektivům fotoaparátů vyhnout, nebo ho na fotografii byl vždy jen kousek...
Dětství i školní docházku jsem vychodil v Kopřivnici, kde jsme celá naše rodina bydleli v domě č.p. 1 – Fojtství, které bylo naším majetkem.
Po ukončení školní docházky jsem nastoupil do učení v n.p. Tatra a vyučil jsem se jako strojní zámečník. Toto povolání jsem však nikdy nevykonával.
Půl roku před vyučením nás asi 5 žáků přeřadili do nástrojárny a tam jsem pracoval až do odchodu na základní vojenskou službu. Jako učeň jsem musel bydlet na ubytovně „Pod lesem“,
kde byly dřevěné ubytovny. Pod ubytovnou bylo plachtařské letiště, které mi učarovalo, a proto jsem si přes zimu udělal teoretický kurz a v létě pak praktický kurz plachtaře na
letišti Hůrka u Starého Jičína.
Na podzim v roce 1955 jsem nastoupil na základní vojenskou službu, kde jsem sloužil jako řidič T111. Asi půl roku před koncem vojny jsem byl
převelen do technického vývoje Tatry v Kopřivnici. Tam jsem pracoval v mechanické dílně jako frézař. Po ukončení vojenské základní služby jsem se již do nástrojárny nevrátil a
začal jsem pracovat na montáži v technickém vývoji u mistra Oldřicha Chalupy. V roce 1959 jsem byl přeřazen na zkušebnu osobních vozidel, kde jsem pracoval až do odchodu do
předčasného důchodu v roce 1993.
Julius Randýsek (vpravo) u T603-2 B5
před odjezdem na Marathon de la Route 1967
V době, kdy jsem pracoval na zkušebně, jsem byl zařazen do soutěžního továrního týmu Tatra, kde jsem se zúčastnil jako jezdec a navigátor několika automobilových soutěží.
Posádku jsem tvořil střídavě s Jiřím Pěluchou, Zdenkem Čechmánkem, Bohuslavem Stiborkem a Jindrou Kysučanem. Se dvěma posledně jmenovanými jsem tvořil i posádku v posledním
Marathonu de la Route 1967. Bohužel v době, kdy jsem usedal teprve k prvnímu střídání, šla naše T603-B5 již jen na 7 válců. I tak se nám však dařilo více jak čtyřiadvacet
hodin dodržet stanovené limity, než došlo k propálení druhého pístu. Se šesti válci již naše Tatra nedokázala vyrovnat ztrátu z noční mlhy rychlejší jízdou a po nárůstu ztráty
na 60 minut nás manažer týmu Luba Rek stáhl ze závodu se slovy: “Byli jste výborní, bohužel jste jeli na našich pístech a ty to nevydržely. Sadu pístů Smith pro vaše auto jsme
použili ve zkušebním voze, se kterým jste trénovali v okolí Kopřivnice. Nové písty pro vás jsme objednali, ale asi teprve dnes dorazily do Kopřivnice. I tak jste odvedli
výbornou práci, děkuji vám.“ No a poslední soutěží, pro mne i tovární tým Tatra byla Rallye Šumava 1967, kterou má závodní kariéra skončila.
Julius Randýsek (vpravo) u T603-2 B5
před odjezdem na Marathon de la Route 1967
Julius Randýsek (vpravo) u T603-2 B5
před odjezdem na Marathon de la Route 1967
Po té jsem pracoval dále na zkušebně osobních vozů, kde jsme začali zkoušky na novém osobním voze T613. Od konce roku 1989 jsem pak pracoval jako osobní řidič Technického ředitele
Tatry Kopřivnice. Po odchodu do důchodu jsem 13. let pracoval jako pomocná síla v muzeu Fojtství v Kopřivnici.
V součastné době bydlím ve vlastním rodinném domku a snažím se čelit různým zdravotním atakům.
Julius Randýsek
Kompletní posádky vozů T603-2 B5 před odjezdem na Marathon de la Route 1967
Julius Randýsek (vzadu uprostřed) o velikonocích u Rašků, vlevo Vala, vpravo Hajdušek
sedící zleva: Veřmiřovský, Raška, paní Rašková, Hruška, Rek, Mohyla.
Setkání závodních jezdců Štramberk 2006
zleva: Bohuslav Konvička, Jindřich Kysučan, Julius Randýsek.
Setkání závodních jezdců Štramberk 26.4.2008
zleva: Bohuslav Konvička, Julius Randýsek, Josef Chovanec, Lubomír Rek.
Setkání závodních jezdců Štramberk 26.4.2008